20.5 1840, Paríž

"Prepáčte." Ospravedlnila sa.
"Viem, že to nemohlo byť ľahké, že to nieje ľahké."
Znovu sa naňho pozrela, trochu prosebne, trochu nešťastne, no s jemným úsmevom.
"Dnes by som s Vami šla aj na koniec sveta, kamkoľvek."

Na šálek se jen podíval. "Jak jednoduché si myslíte, že bylo Vás najít?"

Vzala malú lyžičku a dala mu do šálky trochu cukru a zamiešala.
"Skúste teraz, možno to bude lepšie."Usmiala sa.
V zápätí si všimla jeho pohľad, keď to povedal len pokrútila hlavou.
"Mýlite sa, nepomohla som si, vôbec nie z vlastnej vôle." Postupne stíšila hlas skoro do šepkania.
"Nemala som na výber." Pozrela sa naňho a neveselo sa usmiala.
"Prečo ste neprišiel skôr? Ja..." No vetu nedokončila, nemala silu ju dokončiť. Aj keď možno by ešte nebolo neskoro.

Byl moc rád, že slyší její smích.
"Věděl jsem to." Vzal mezi prsty ouško hrníčku a ucucl si čaje. Trochu se zamračil. "Divný nápoj." Šálek zase odložil. "Nevím, co na něj Angličané vidí."
Pak upřel pohled na ni. "Chtěl jsem Vás vidět. A..," všiml si jejího prstenu. "To je asi již jedno. Vidím, že jste si ze zlatavé klícky pomohla po svém."

Neverila vlastným ušiam, toto všetko jej prišlo... začala sa veselo smiať. Skoro jej až tiekli slzy z očí, keď naňho pozrela.
Chytila pod-šálku do ľavej ruky, uško šálky medzi palec a ukazovák a napila sa, mohol si všimnúť jej prsteň, mala ho však otočený drahým kameňom smerom dole . Jemne jej mykalo kútikmi úst.
"Zatiahol ste ma len do ďalšieho sna?" Položila šálku na podšálku a na stôl. "Prečo ste prišiel?"

Vešla do salónku a on zatajil dech. Než ji stačil pozdravit, nebo třeba jen vstát, už byli v pokoji jen sami dva a ona na něj chrlila jednu otázku za druhou.
Postavil se, upravil si frak. "Našel jsem Vás starým dobrým způsobem. Kdo hledá, najde. Jak se pije z toho malého šálku..?" Mávl dlaní k malému hrníčku.

Prezrela sa v zrkadle, nejde si zakrývať šrám na tváry, ani modriny po uhryznutiach. Zaplietla si jediný voľnejší cop, ktorý jej veľkú časť krku zakrýval.
Na krk si priviazala len jemnú zelenkavú stužku. Cítila sa príjemne. Látka bola mäkká a trochu ju uspávala. Potichu vyšla z izby a pomaly zišla k salóniku. Slúžka ju uviedla a ona s jemným, núteným úsmevom vošla. Najskôr pozrela na matku, "Mama," pozdravila ju zo zdvorilím úklonom a potom pozrela na muža a ostala stáť ako skamenelá. Nemohla uveriť vlastným očiam, bola to pravda?
"P- pane..." vyjachtala zo seba. Sadla si ako keby ju zrazili k stoličke niečím.
"Tu Monsieur Didiér sa s Vami chce konečne porozprávať, vraj ste sa dlho nevideli dcérka."
Salome pozrela na mamu. Teraz môžu len ďakovať bohu, že sa dnes otec tak opil. Z tohto by bolo fiasko, na ktoré by tak skoro nezabudli. Mama tušila, Salome jej to videla na očiach.
"Ach ano, mamička. Ani som nedúfala, že sa nám s Monsieur Didiér ešte niekedy stretneme." prekvapenie ani nemusela predstierať.
"Dáte nám chvíľku súkromia prosím?"b] Požiadala matku.
[b]"Áno dcérka, potom Vás prídem ohlásiť." Alice sa postavila. Salome jej ďakovala v duchu, že to pre ňu robí. Ak sa otec zobudí príde ich upozorniť... Konečne sa dvere zatvorili a Salome otočila pohľad na Davida.
"Čo tu robíte? Ako ste ma našiel? Prečo ste tu?" zasypala ho otázkami. Bola prekvapená, a nechápala tomu. Bola to pravda? Ak áno, nevedela, či má byť šťastná, alebo má plakať nad krutosťou dnešného dňa..

Pohlédl na šálek. Čaj. Pil někdy vůbec čaj? A jak má sakra vzít ten malý hrníček do ruky? Četl něco o dvou prstech a dalších zvednutých prstech, ale ani za mák si nemohl vzpomenout, jak to bylo přesně. Doufal, že ho Salome vysvobodí dříve, než se bude muset s tím prťavým kouskem porcelánu poprat.
"Se Salome jsme se potkali..," dobrý bože, kde se mohli setkat. "V parku. Ano, v parku. Bylo to takové spontánní, náhodné setkání. Takové ty setkání, které si pamatujete do konce života." Pokusil se o úsměv. "Je mi líto, že se o mně nezmínila. Ale třeba jen nebyla příležitost."

Premýšľala, to meno nikdy nepočula, takže to určite nebude žiaden z obchodných partnerov jej manžela.
Bol slušne vychovaný..
Pri lichôtke sa len pousmiala. Počúvala tieto slová odkedy Salome podrástla, no vedela, čo sa inak šepká, prehliadla to.
Zazvonila na zvonček, slúžka bola pri nich skoro okamžite, Alice jej dala doniesť čaj. Premýšľala nad otázkami, mladý muž vyzeral trochu nervózne a ona sa len pousmiala nad trochu prehnaným gentlemanským správaním.
"Odkiaľ poznáte moju dcéru? Nikdy sa o Vás nezmienila, pane." Prišla slúžka a doniesla tri šálky. Jednu položila pred Davida, jednu pred Alice. Šálky mali modrú farbu a boli ozdobené striebornými ornamentmi. Mladá žena im naliala čaj a odišla.

Když uslyšel kroky, přestal tak tupě hledět na obrazy a uvědomil si, že klobouk by na hlavě v místnosti asi neměl mít, proto jej ve spěchu sundal a pročechral si cylindrem uťápnuté vlasy. Klobouk si pak krapet nervozně přidržoval pod paží.
Když spatřil tu postarší ženu, ujistil se v tom, že Alice je skutečně matkou Salome. Ty nepatrné, leč podobné prvky v obličeji těch dvou žen mu odpověděly. Teď se musel chovat jako gentleman a on si nebyl jist, zda-li mu k tomu lekce, které dostal z přečtených románů, pomůžou.
Přistoupil k ženě, pouklonil se. Vzal její dlaň do své a jemně se jí dotkl svými rty. "Jmenuji se David Baptista Didiér a jsem milerád, že mohu poznat matku tak překrásné slečny, jakou Salome je." Byl rád, že se ani jednou nezakoktal, protože k tomu chybělo opravdu málo. "Celá matka." Pokusil se o ošlehanou lichotku, kterou tato žena musela zřejmě slyšet milionkrát.
Posadil se poté do křesla a aby neurazil, jemně odpověděl: "Myslím, že čaj by byl vhodný, děkuji." Rozepnul si fráček, jak se to údajně slušelo už za Shakespeara.
"Přišel jsem za Salome. Dlouho jsme se neviděli. Máme si toho tolik co říci."

Alice akurát vošla do izby Salome, keď sa ozvalo zaklopanie.
"Vstúpte." Salome reagovala okamžite, príchod jej matky do izby asi neznamenal nič dobré.
Vstúpila dievčina, ktorá bola jej slúžkou, no neotočila sa na ňu, ale na Alice.
"Slečna, pani..." zahájila to tým ceremoniálom, na ktorý si potrpel Louis.
"Uviedla som do salónika mladého pána. Údajne má dohodnuté stretnutie s slečnou Salome." Oznámila im.
"A jeho meno?" spýtala sa Alice, to už Salome vstala od klavíra a bola pri nich.
"Nepredstavil sa...teda. Dievča znervóznelo. "Prepáčte pani! Mala som sa..."
"To nevadí," prerušila ju Salome, "pôjdeme tam, však mama?" usmiala sa na mamu.
"Ty niekoho očakávaš?"
No Salome neodpovedala, neočakávala nikoho, no bola zvedavá a cítila takú tú zvláštnu nervozitu.
"Áno." zaklamala. A Alice len prikývla k dievčaťu, no otočila sa najskôr ako odišla k dcére.
"Aspoň si obleč niečo vhodnejšie." a odišla.
Salome sa zamyslela, ale matka mala pravdu, boh vie kto to bol, možno vyšetrujú to čo sa stalo, keď šla za Davidom, možno ju niekto spoznal. Tak si prikázala dať obliecť zelenkavé jednoduché šaty, bez korzetu, len na šnurovačku... medzi tým...

Alice vošla do Salónika. Vzhľad toho muža ju prekvapil.
"Dobrý deň pane, som Alice Rosarie, manželka pána Louisa a matka Salome. Čo Vás k nám privádza?" Zasypala ho, len čo vošla a hneď na to mu ukázala na sedenie.
"Prosím posadte sa u nás, dáte si čaj, kávu alebo niečo iné?" Milo sa naňho usmiala.

Zhrozil se, když mu oznámila, že ho chce předvést před nějakou Alici, zřejmě matku Salome. Ale co, asi se to tak traduje ve vyšší třídě. Proto mlčel a držel krok s mladou dívkou. To zvládne. Třeba dcerka dobrodružnou duši zdědila po matičce. Ale třeba také ne...
Rozhlížel se po interiéru a nedokázal si představit, že by v něčem takovém žil. Musela dát tolik práce to všechno získat a ještě více práce muselo stát, aby to všechno krásné zůstalo krásné, udržované. Vážně nepředstavitelné.
Když mu pak nakonec řekla, ať se usadí v tom pokoji, neudělal tak a zůstal zkoprněle stát. Co tady dělá? Není zvaný, nikdo jej neočekává. To bude zážitek. Vzdychl a rozhlédl se. Přešlápl z nohy na nohu a pohled upřel na jeden z mnoha obrazů.

Dievča naddvihlo obočie.
"Moja paní Salome?" Pozorne si ho prezrela. Bol to veľmi pekný pán.
"Ak ste jeden z jej mnohých nápadníkov, tak pozor, slečna Salome nieje práve ľahký oriešok." zachichotala sa dievčina, no potom v zápätí zbledla, ako keby za ňou stál duch.
"Alebo skôr pozor na pána Louisa, ten je nepríemny, veru tak." významne sa naňho pozrela, "ale predvediem Vás pred paní Alice, tá je veru milšia, poďte ďalej." Odstúpila sa mu a vyzvala ho na prechod cez chodbu. Presne ako výzor domu, tu všetko chcelo pôsobiť honosne, obrazy mali ťažko pôsobiace, pozlátené rámy, všetko chcelo pôsobiť honosne, dokonca aj koberec po ktorom kráčali.
Uviedla ho do malého salóniku, už trochu príjemnejšieho a odľahčenejšieho s výhľadom na ich menšiu záhradu.
"Chvíľočku počkajte, sadnite si zavolám pani." a dievčina odišla a nechala ho tam osamote.

Když za dveřmi uviděl mladou dívku, trochu si oddechl. Ženy bylo snáze přemluvit, či jakkoliv jinak s nimi manipulovat. Aspoň on si to myslel.
"Dobrý den. Jsem David Baptista Didiér a přišel jsem za Salome. Em...očekává mne." Pohlédl mladé dívce do očí a jeho rty vykouzlily kouzelný úsměv.

Louis zavrčal niečo zo spánku a Alice len povzdychla a odkráčala preč. Jej dcéra mala pravdu a to jej trýznilo srdce viac ako čokoľvek, ale tak to jednoducho je, rozhodla sa byť matkou, akú majú všetky dievčatá a preto si to zamierila rovno do izby Salome...

K dverám pribehlo mladé dievča, mohla mať tak sedemnásť rokov, a zadýchane otvorilo.
Keď uvidela stáť vo dverách toho pána, skúmavo si ho premerala a okamžite na to sa spamätala, keby ju tak videl Pán Rosarie, určite by ju potrestal, ale pán predsa tvrdo spí. Pousmiala sa v duchu, dni kedy pán spal, mali všetci radi, aspoň tú chvíľu, kým spal.
"Vítajte v dome pána Louisa Rosarie, čo si želáte pane?" vyjachtala zo seba, nebola zvyknutá toto robiť, ale vedela, že majordóm sa niekde zahadzuje s jej nadriadenou.

Rázným krokem prošel zdobenou branou a namířil si to rovnou ke dveřím. Adrenalin se proháněl jeho tělem a chuť ji vidět byla tak sladká, že jednal dosti zbrkle. Popadl klepadlo a v rytmu svého srdce, které slyšel ve své hlavě, zaklepal. Aha. A co teď? Co řekne? Co má dělat? Proboha! Ještě pár vteřin, ještě pár vteřin, hlava musí myslet. Upřímnost, ano, upřímnost, to bude ono!
Dveře se otevřely...

Len ako zastali vbehla do domu. To posledné na čo mala náladu bolo handrkovanie sa s opitým Louisom.
Vošla do chodby, rovno, zabočiť, rovno, schody, dvere a výdych. Bola vo svojej izbe. Bola rada, že slúžky splnili o čo žiadala.
Dala si zmeniť závesy aj oblečenie na posteli. Závesy mali modrú farbu a oblečenie jemnú zelenkavú. Keď si na posteľ ľahla a hľadela na závesy mala pocit, že nieje v tomto dome a ten pocit milovala. Dala si zavolať slúžku, aby jej pomohla zbaviť sa šiat a obliecť sa do jednoduchých, jemných bielych. Viazali sa kúsok pod prsiami červenou stuhou, rukávy boli dlhé, od lakťov rozšírené. Cítila sa v nich naozaj dobre.
Dnes už nikam nepôjde, jedlo si požiadala na izbu, dnešná večera by sa pravdepodobne aj tak nekonala.
Postavila sa pred zrkadlo a začala si dávať dole líčenie. Cítila sa dnes kvôli nemu ako na maškaráde. Musela zakryť ten škrabanec a ešte jej k tomu na líca napatlali príliš červenej, na pery tiež, cítila sa jednoducho zle.
Konečne to zo seba dala dole. Pozrela na klietku. Matka zistila že slávika pustila a tak dala priniesť nejakého ďalšieho vtáčika, no čo to je, Salome nevedela, ale spieval nádherne. Vedela, že skôr či neskôr pustí aj jeho, ale dnes by to mame nespravila.
Presunula sa ku klavíru, a sadla si zaň. Štíhlymi prstami pohladila klávesy a privrela oči. Vzdychla potíšku a začala hrať, hrala pomaly, smutne, zamilovane, sklamane, hrala tak, ako sa cítila...

David pohodil ramenem. V tom obleku se zatím cítil nesvůj. Možná to bylo jen tím, že byl v nesprávném oblečení na nesprávném místě. Nicméně si myslel, že časem by si na ten luxus mohl zvyknout. Ruce měl ve fraku a košili volné, takže když je zvedl k nebi, nevykasal se mu svršek až pod hruď, jak tomu bylo zvykem u jeho starých hadrů. Klepáním hůlky o zem udával rytmus svým novým černým botám a s kloboukem si připadal minimálně o metr vyšší. Ano, určitě by si na to zvykl. Až na ten škrobený límec košile. Ten opravdu nesnášel.
Konečně přešel na druhou stranu města. Zde dobře zapadl. Přišlo mu až zábavné, jak málo stačí, aby byl považován za člena stáda. Šaty dělají člověka. A peníze jeho duši. To každopádně. Pohodlně se mu našlapovalo, když jeho nohy každou chvíli neškobrtly o nějaký výmol v zemi, či snad nemusely překračovat nějakého ožralého nuzáka. Domy byly krásné, někdy však až moc. Kýčovitost nebyla pro tuto společnost žádným tabu a zřejmě byla vyhlášena otevřená soutěž o nejpompéznější fasádu. Z různých krámků se linuly rozličné vůně, které David neznal. Byly zde pekárny a jejich vůně čerstvých zlatavých baget, řeznictví a vůně uzeného a pak taky obchod s kořením, za jehož výlohou byly prášky, kuličky, boby, lusky, které nikdy neviděl, neochutnal. A nakonec parfumérie, vrchol všeho. Uvnitř byly zástupy žen i mužů a všichni na sebe šplíchali vodu z roztodivných flakónků. Ta změť vůní mu v hlavě vytvářela obrazy všech míst, kde "byl" a přál si tam být znova a ne sám.
Cítil se příjemně, to musel uznat. Ženy se na něj cudně uculovaly, muži si jej prohlíželi jako konkurenci a zbytek mu šel z cesty. Ano, nyní byl pán.
Zamířil si to rovnou do parku. Neměl problém tam trefit a tak po půl hodině neustále chůze a pozorování nového světa se tam konečně dostal. Došel až k lavičce, kde prvně se setkali a na tu se usadil, aby si na chvilku odpočinul. Nebylo zrovna slunečné odpoledne a byl rád, protože jinak by se mu hlava pod tím kloboukem snad uvařila. To také znamenalo to, že park byl poloprázdný. Dnes se mu líbil o mnoho méně než předtím. Bodejť, něco významného zde chybělo. David zkontroloval čas na svých hodinách a pak se zase vydal tím směrem, kterém kdysi Salome ujížděla na své kobyle. Z trávy ještě zvedl malý bílý kvítek a s ním si mezi prsty pohrával.
Znova vyšel na rušnou ulici a vzdychl, když uviděl ty neskutečné zástupy lidí, věcí, staveb. Jehla v kupce sena. Sebral kuráž a jal se ptát prvního kolemjdoucího, zda-li něco neví o jeho princezně. Byl to zřejmě nějaký pomocník obchodníka, poměrně vyjukaný mladý chlapec. "Dobré den, mohu se Vás na něco zeptat?" David neměl pražádné ponětí, jak kolemjdoucího jen tak oslovit a proto to zkusil...prostě.
Mladík k němu zvedl pohled a pak se poškrábal za uchem, jakoby se rozmýšlel, zda-li jej ten chlap může otravovat. "Dobrej, copa?" Vylezlo z něj nakonec.
"Včera jsem na...plese poznal jednu mladou dívku. Rozuměl jsem si s ní i s jejím otcem. Bohužel, mnoho vína mi z hlavy vyplavilo jejich adresu a rodné jméno, které mi sdělili. A teď ji...je hledám...mohl byste mi pomoci?" David se snažil přesvědčivě lhát, však měl pocit, že mu to moc nejde.
"Ples? Dyť nejni plesová sezóna..." Prohlédl si mladík Davida podezřívavě.
Ten se však nenechal zaskočit. "Byl to soukromý ples, to víte. Dobrá investice vždycky stojí za oslavu. Monsieur...Joubert zrovna sjednal velký kontrakt s...Východoindickou společností. Je v tom mnoho peněz a všem, kteří mu pomáhali, se chtěl takto odvděčit. Byla to náramná zábava..." David se začal zaplétat do detailů, aby jeho lež nabyla na pravdivosti v mladíkových očích. "Tedy až na fakt, že jsem zapomněl to jméno...taková škoda."
Mladík se očividně trochu ztratil v slovech Davida a pak jen rozhodil rukama. "Aha. A jak ji teda cete najít? Myslím, co jakože víte?"
"Jmenovala se Salome, to vím určitě. Byla to krásná plavovláska. Vyprávěla mi o svém koni. Bílém anglickém valachovi jménem Adelé, to si taky pamatuji. Bydlet by měla někde tady v okolí, mám ten dojem. Zámožnější rodina..." David si uvědomil, jak málo toho o Salome ví a cítil se z toho trochu nesvůj.
"To vůbec nevím, milostpane. Zkuste se zeptat dále po ulici, tam je to blejž k vilový čtvrti. Omluvně prohodil a mávl rukou před sebe.
David mu poděkoval. Tohle bude těžší, než si myslel. Věděl toho příliš málo. Ale nevzdával to.
V dalších čtyřech, pěti, patnácti případech se situace opakovala. Nikdo mu nemohl pomoci.
Pak zastavil jednoho postaršího pána, honosně oblečeného, který si to štrádoval ulicí jako by mu patřila. Otázka zněla stejně a odpověď také. David si povzdechl a ztraceně se rozhlédl po ulici. Pak se chtěl vydat na druhou stranu ulice, když mu v cestě zabránil projíždějící kočár. Skoro jej ignoroval, jen zvedl pohled k zdobeného vozu a pak si zase hleděl svého, dokud jej nevyrušil hlas.
"Mladíku! Oui, už vím, koho myslíte. Vždyť Vám zrovna projeli před nosem!" Zatáhl ho za rukáv vašnosta, div že ho nestrhl k zemi.
"Prosím?" David se na něj zmateně podíval.
"No, vždyť to povídám. Zrovna ten kočár. To jsou oni [JEJICH PŘÍJMENÍ]!" Postarší pán byl z toho nálezu očividně více rozrušen, než sám David. Mával dlaní do zatáčky, kde zrovna zajížděl onen kočár, který mu před chvilkou překřížil cestu.
"Ach, děkuji Vám, děkuji." David se uctivě uklonil a rychle se vydal cestou, kudy ujížděl kočár, aniž by si dělal starosti s loučením. Měl plnou hlavu myšlenek toho, co bude a jak to bude. Byl v jednom ohni, na jednu stranu se bál, na druhou stranu se těšil. Pak se mu před očima objevil obraz modrokřídlého motýla a David nevěděl proč. Nakonec si uvědomil, že ten starý pán měl na klopě fraku malou sponu právě ve tvaru takového motýla. David se otočil, měl prapodivné tušení, ale ten pán už tam nebyl. Ale co, nyní měl na starosti jiné věci.
Vyšel ze zatáčky a uviděl dlouhou ulici plnou krásných vil a polozámečků. Stálo tam pár kočárů, ale jen jeden z nich byl tmavé ebenové barvy.

Rozlúčili sa a Salome s úľavou nastúpila do koča. Konečne odchádza od tejto nočnej mory.
No ešte hodnú chvíľu čakali na jej otca, ktorý bol značne opitý, len nakrčila nad ním nos.
Pomaly vyrazili. Otec po chvíľke zaspal a začal chrápať. Ani sa naňho nemohla pozrieť tak radšej sledovala ulice po ktorých prechádzali spoza závesu.
Zrazu sa mama natiahla k jej vlasom a jemne jej ich poodhrnula na plece. Potichu vzdychla a Salome si vlasy hneď zas stiahla ku krku.
"Nevzdychajte mama, veď Vy ste to spôsobila tiež." Povedala potichu.
Mama len pokrútila hlavou. "Keby si vedela Salome..."
"Čo, že keď som sa objavila doma, určite si celý dom pomyslel, že som bola boh vie kde a zahadzovala som sa s hocikým z ulice?" Odvrkla podráždene, no pokračovala. "Že ma predávate, za najvyššiu cenu, len preto že ja chcem nájsť naozaj lásku a nie toto? Že nechcem žiť ako..ty? Čo keby som už nebola počestná? Zrazilo by to cenu?"
Videla ako jej mama zbledla. A Salome hneď oľutovala svoje slová, no nemohla ich vrátiť späť.
"Prepáčte mama..."
"Neospravedlňuj sa," prerušila ju, "máš pravdu. Chcela som.."
No nedohovorila. Otec sa prebral s opileckého snenia a niečo začal šomrať.
Radšej od neho odvrátila pohľad a zas sledovala ulicu, koč na chvíľku spomalil. A ona niečo zazrela. Vyklonila hlavu z okna a nemohla uveriť...
David, preblesklo jej mysľou, no než stihla povedať, spraviť hocičo nemúdre, matka ju stiahla naspäť.
Sklonila hlavu a zamyslela sa nad svojou naivitou, predsa on sám ju odohnal, boli to jeho oči, ale čo by tu robil? A to oblečenie, to nebol on, musela sa pomýliť. Potichu si povzdychla no to sa na ňu začal sopiť otec.
"Kto to bol? Jeden z tých tvojich..."
No viac už Salome nevnímala. Zasnívala sa do tých krásnych chvíľ ktoré prežila, na ten prvý boz, ktorý dostala, to boli momentálne jediné veci, vďaka ktorým sa jej darilo od všetkého utekať.

Ale jak? Jak ji sakra najde? Paříž už tenkrát bylo nesmírně velké město a každým dnem rostlo více a více. A v něm měl hledat jednu jedinou ženu, když znal jen její vzhled, jen její křestní jméno? To bylo absurdní. Naprosto absurdní. Nemohl ani použít magii, to by bylo velice, ale velice hloupé. Určitě si nemohl dovolit použít na veřejnosti magii hned několik hodin po sobě. Příliš riskantní i na něj, na mladého blázínka s horkou hlavou.
Bude se muset ptát. Zabere to mnoho času, ale snad časem bude úspěšný. Ano, půjde k tomu parku a tam se bude ptát na Salome, krásnou plavovlásku s bílým anglickým valachem. Jediným problémem byl jeho zjev. Musel sehnat nějaké šaty, aby se mohl delší dobu protloukat zlatou čtvrtí. Musel zakrýt svůj původ, svůj život, vše. Musel se stát někým jiným. Proto měl namířeno ke svému starému známému. Doufal, že mu bude moci podat ruku pomocnou...
Ten dům se mu vždycky líbil. Byl prastarý a ani zanic nepodléhal módě všude cpát kovy. Těžké kameny, zdobené vitráže, fialy. Jako malá katedrála. Z doškové střechy se na něj šklebily chrliče. On na ně na oplátku vyplázl jazyk a v duchu se modlil, aby se nikdy neprobudily, jak se tomu jednou stalo ve snách. Dvakrát zabouchal dlouze, dvakrát krátce a pak vešel. Tak dal majiteli najevo, že vchází někdo, koho zná a koho pravděpodobně s radostí uvítá. Domluvený signál.
"David Baptista Didiér, nemýlí-li se mé oko šedivé. Vítej..." Ozval se pochmurný hlas.
"Ano, přesně tak, Noahu. Přeji Vám krásný den." David se uctivě poklonil starému muži s dlouhým šedivým vousem, který na něj mrkal přes velmi silný cvikr zpoza přepážky.
"Co Tě ke mně přivádí, Davide? Jak Ti může starý Žid pomoci?" Začal se přehrabovat v šupleti. Na ústech mu hrál úsměv.
"Sháním...nějaké hezké oblečení. Myslím takové, ve kterém bych se mohl pohybovat po druhé straně, víte..." Mladík nervózně přešlápl a pak se rozhlédl po velkém krámku židovského překupníka. Věděl, že on jediný může mít to, co hledá.
"Ó, tak Tebe láká zlatý svět, synu? Snad Tě neomrzel pot a prach..?" Děd se zaculil a dlaní smetl prach z jedné z mnoha polic.
"To ne, Noahu, to ne...ale..." David zmateně odpověděl.
"Nech mne hádat...žena." Zrovna ohmatával malý kamenný idol v podobě prsaté ženy.
David jen mlčel a sledoval dále obchodníka, jak se přehrabuje ve svém zboží. Zdobené lampy, zakázané knihy, šperky, nádobí, nebo taky třeba socha muže v životní velikosti.
"Buď opatrný, Davide, opatrný. Ženy jsou nástrojem ďáblovým." Žoviálně promluvil a přitom konečně zase věnoval pozornost Davidovi. Pohledem si ho přeměřoval. "Peníze...máš?" Zeptal se přímě.
"Myslím, že Ti mohu zaplatit." V kapse mu zacinkaly mince. Ve skutečnosti to byly všechny peníze, které za celý svůj život stačil nastřádat. Nebylo to moc, ale snad dost na to, aby zaplatil tomuto nepříliš poctivému muži.
Při zacinkání Žid jen pokýval hlavou a pak zašel do zadní místnosti. "Tak na co čekáš?" Ozvalo se po chvilce. "Davide, pojď tady. Snad si to nechceš zkoušet uprostřed mého krámu?"
Žid měl mnoho obleků, avšak málokterý Davidovi seděl a z toho mála skoro žádný nevypadal tak, jak si David představoval. Nakonec si zkoušel tradiční černobílý frak. Byla k němu i hůlka a klobouk.
"To je ono." Žid Noah si jej prohlížel v zrcadle. "Přesně ono."
David souhlasil. Vypadal vskutku elegantně.
"Patřil jednomu kouzelníkovi. Jeden z těch šarlatánů, co vytahoval králíky z klobouků, hádal karty a všem se snažil nabulíkovat, že to není jen pouhý laciný trik. Nakonec ho to přišlo hodně draho. Ta díra po dýce na zádech stále je. Prý nějaký oklamaný zákazník trucoval..."
David nasucho polkl a představil si, že onen šarlatán mohl být někdo jako on. Že to nemusel být žádný šarlatán, ale opravdový mág. A že zemřel rukou inkvizice a ne rukou nějakého nikoho. "Vezmu si ho."
"Né tak hrrr. Ta díra je sice ve švu, ale stejně ji budu muset zašít, abys o mně neřekl, že jsem nějaký ničema. Ty si zatím běž umýt vlasy a nezapomeň použít jasmínovou vodu." Prstem ukázal k místnůstce vzadu. "No tak, sundej to."
Davidovi bylo jasné, že zašít to Žid chce jen proto, aby za oblek dostal větší cenu, ale nevadilo mu to. Umyl si vlasy a když si je dosušil, přišel k němu Noah a do obleku jej nacpal.
"Skvěle. A teď peníze."
David vyšel z obchodu a připadal si jako jiný člověk. Opíral se o zdobenou hůlku, na hlavě mu trůnil stylový cylindr. Látka nebyla žádným přehnaným luxusem, ale na pohled byla velice hezká a na dotek jemná. Zhluboka se nadechl a vydal se tím směrem, kterým odcházela Salome po jejich včerejším rozloučení...

Matka jej upravila šaty. Stretla ju prvý krát za tú dobu čo sa vrátila. Mala červené oči, asi plakala.
Obranný mechanizmus ľadového srdca jej išiel. Bez emócii reagovala na otcove slová, bez emócii sledovala matkine slzavé oči.
Nstúpila do koča. Zahľadela sa z okienka na ulice, kadiaľ sa prechádzali slečinky a chcelo sa jej kričať, no mala tú nechutnú hrču v krku.
Cesta šla pomaly, snáď celú večnosť. Túžobne hľadela k miestam, kde včera strávila sladké chvíle, keď koč zastal.
Za pomoci nejakého veľko nosého sluhu vystúpila a pohľad jej padol na vilu rodiny Binetovej.
Salome... Binetová. Otrasné.
Pomaly vykročila k svojmu nešťastnému osudu.

Všetko prebiehalo zjavne podľa plánu ostatných, len podľa predstáv Salome nič. Hneď po obede, ktorý celý mlčala a nejedla, ju zatvorili do izby na čaj s mladým pánom. Snáď prešla celá večnosť, no Salome len mlčala a hľadela z okna. Zasnene si premietala Davida, to ako ho prvý krát uzrela pri jazierku, ako sa na ňu prvý krát usmial, ako jej zachránil život, ako jej ukázal to úžastné miesto, ako ju pobozkal...a ako ju opustil. Mala pocit, že v tých dvoch, troch hodinách prežila celý svoj život. Znovuzrodenie, strach, odvahu, šťastie, lásku, smútok, hnev a smrť...
Zrazu sa jej niečo dotklo a vytrhla sa z predstáv. Bol to ten Chlapec. Dotýkal sa jej ramien, no Salome sa prudko odtiahla.
"Čo Vám je, slečna? Prišla ste o jazyk?" usmial sa na ňu, cítila v ňom iróniu. Určite sa dozvedel o jej včerajšom úteku a určite dostal pokyny od jej otca. Trest asi ešte len mal prísť.
Odvrátila od neho tvár a podišla zas k oknu, bez odpovede sledovala park. Tento dom bol obrovský, pozemok ešte väčší...
No zas jeho dotyk, tento krát na páse.
"Pustite ma Vilain." povedala potichu, no on nepúšťal. Zacítila jeho dych na krku, fuj.
Pokúsila sa prudko odtiahnuť jeho ruky od tela, no on ju chytil pevne, bola v jeho nechutnom zovretí a len ticho protestovala. Pozrela k dverám. Boli zatvorené a keby spravila cirkus, asi by jej to nepomohlo. Preto sa len vzpierala jeho hnusným slizkým dotykom, snáď ju až napínalo. Utrpenie, chcela aby skončilo, len sklonila tvár, našťastie si Binet veľa nedovoľoval, len čo sa jej snažil odhryznúť kus mäsa z krku...Bolelo to, ale pretrpela, vlasy ukryjú. Zrazu sa ozvalo zaklopanie a ona bola slobodná. Vlasy si hneď prehodila na prsia a Vilain ohlásil, že môžu vstúpiť.
Bola to jej matka, ohlásila, že čoskoro pôjdu domov. Salome využila príležitosť a povedala, že si musí odskočiť...

Probuzení nebylo zrovna příjemné, ale mohlo být rozhodně horší. Tělesná kocovina po alkoholovém deliriu bylo mnohdy něžnější než Davidova probuzení po jeho výtečných nočních můrách. A tak byl na jemnou bolest hlavy tak zvyklý, že už mu připadala přirozenou součástí jeho prvních ranní okamžiků.
Než včera odpadl, učinil jisté rozhodnutí. Problémem bylo, že nyní si nemohl vzpomenout, co za rozhodnutí to bylo. To víno. A tak se jen procházel po svém skromném pokoji, žvýkal kůrku už včera okoralého bílého chleba a přemýšlel a přemýšlel.
Když si nazouval své vysoké boty, které mu nebyly ani vysoké ani malé, všiml si černého kamene, který vykukoval z kapsy kabátu. Sevřel ho v dlani. Nebyl chladný, jak předpokládal, ale příjemně ho hřál. Tu si vzpomněl na ono rozhodnutí. V rychlosti si oblékl kabát, ani košili nedopnul a už se hnal ven na ulici, která už dávno žila tím svým sterilním ruchem. Dělník, dělník, dělník, prach, smrad, hnus a tak dále. Prostě klasika, kterou zde každý znal. Od herolda si vzal ranní plátek a zjistil, že o jeho činu v něm nebyla ni zmínka. Trochu jej to uklidnilo, ale více na to neměl náladu přemýšlet. Nyní ji musel najít...

Prebral ju tichý spev slávika. Otvorila oči do slabého slnka, skorého rána a potom ich zdvihla k slávikovi.
Sadla si na posteľ a rozhliadla sa. Videla zvonček, ktorým mala ohlásiť kúpeľ. Čo bolo horšie ako otcova facka? Jeho nasledovné nechutne milé a starostlivé správanie, alebo to bola matka? Nezáležalo. Zazvonila a počkala si na horúcu vodu, to bolo presne to čo potrebovala.
Jej roztrasené nohy sa dotkli horúcej pary a telo sa jej uvoľnilo. Pomaly skĺzla do horúceho kúpeľa a ponorila sa doň celá. Po chvíľočke vynorila tvár a sykla. Rana od otca ju bolela. Len tak ležala a premýšľala, čo sa včera vlastne stalo. Všetko sa jej to premietalo ako sen a nebyť darčeka od otca, doráňaných nôh a strateného prívesku, neverila by. Chcela vedieť, chcela pravdu, ktorú sa však už nedozvie, pretože pravda bola za mostom s tým mužom.
Ponorila si tvár pod vodu, keď zo zaklopaním vtrhla dovnútra slúžka a položila Salome na posteľ čisto nové ružové šaty.
Nakrčila nos. Obed u Binetovcov, aké... odporné. Pôjde tam ako ružový cukrík, sladkosť na predhodenie. Nechcela. Prsteň bol hodený na zemi vedľa jej postele, keby mohla hodí ho tak ďaleko, aby ho nikdy, nikto nenašiel.
Slúžka ju opäť zaťahovala tak, že skoro nedýchala. Salome vedela, že otec by jej to teraz nezhltol ani keby odpadla naozaj, no mala strach, že sa to stane, pretože keď žena zatiahla šnúrky posledný krát, zatočila sa jej hlava.
Na raňajky nešla. Sedela na posteli a hľadela cez balkónové dvere na nebo. Potom sa postavila a prišla ku klietke. Pohľadila slávika po hlavičke a otvorila mu dvierka.
"Leť." zašepkala, no Slávik sa nepohol.
"Nesprav tú chybu, čo aj ja, leť, nájdi si lepšie miesto a spievaj sladkým ránam a ešte sladším nociam, na lepšom mieste. Leť a buď poslom..." sklonila tvár "toho, že už nebudem milovať." a vtedy slávik vyletel a letel niekam, boh vie kam a Salome sa s hrčou v hrdle a ľadom na srdci pripravila na slávnostný obed, jej zasnúbenia.

Práskl dveřmi tak, že od nich odlétly cáry starého laku. Byl rozzuřen. Jeho horká hlava mu však nedala přemýšlet a on nyní nevěděl, proč vůbec je naštvaný a na koho přesně. Přešel až k rozvrzanému lůžku a posadil se na něj. Tvář schoval do dlaní a jen oddychoval. Tak zůstal několik minut, než konečně vychladl. V nose jej poškádlila železitá vůně krve a on si vzpomněl, že při odemykání dveří se poranil. Prsty měl stále od krve a snad měl i pocit, že mu v kloubu zůstal nepatrný střep. Sundal si kabát, košili a rovnou se celý omyl. Pak s vlhkým tělem ulehl na postel a dlaní pohladil rozmanitou tapetu, která zdobila zdi jeho pokoje. Možná zítra budou psát o něm, jakožto o neznámém vrahovi. Však byl by mnohem raději, kdyby o něm psali jako o oběti. Tak mizerně se cítil...
Proč mu nebyla vděčná i za to málo, co jí ukázal? Byla jedna z miliónů, kteří tohle mohli prožít. Bylo ji jasné, kolik ho to stálo sil, kolik bylo zapotřebí fantazie a hlavně odhodlání, aby to celé mohlo vzniknout?! Jen pro ni! Vždyť riskoval život jen pro ni. Věděla to vůbec?! A taky ji zachránil život! I když do té špinavé čtvrti šla kvůli němu. Ne! Kvůli sobě! Šla tam kvůli sobě! To ona chtěla poznat nové věci. Měla všechno a chtěla více. Více než ostatní její přítelkyně! Jen aby pak mohla chodit s nosem o něco výše. A proč si prostě nedokázala připustit, že "vyletět ze zlaté klícky" není žádná zatracená hra, žádné zatracené dobrodružství z knih, ale obyčejný boj o přežití?! Ta rozmazlená, malá, drzá...krásná...odhodlaná...s jemnými rty a zářivým pohledem...která možná jen stejně jako on, chtěla od toho všeho utéct.
Hlupák. Velký hlupák...
Rozhodl se to všechno utopit ve víně. Celý ten den, všechnu svou blbost a i její oči. Popadl sklenici, která mu stála u noh postele, zavřel oči a pil a pil, dokud se nepropil do snů...

Nevnímala ľudí okolo seba, videla že čochvíľa bude doma a zastala. V jej izbe bola tma, všade bola tma, to videla už z diaľky, no nevedela, či je to dobré, alebo zlé znamenie.
Vošla do domu cez v chod pre služobníctvo. Všade bolo ticho, plížila sa chodbičkou a jediné čo počula bolo šušťanie jej šiat. Otvorila dvere do izby. Nič v izbe sa nezmenilo. Potichu si v tme povzdychla a začala sa vyzliekať zo šiat. No od klavíra sa ozvalo odkašľanie.
Trhlo ňou. Pozrela sa na to miesto, sedel tam jej otec. Stála tam ako prikovaná. Otec na ňu hľadel tým svojim pohľadom a ona myslela, že tu na mieste sa ocitla v pekle.
Hovoril potichu a pomaly. "Kde si bola?"
Neodpovedala
"Kde si bola?"
Ticho
"Chcela si ujsť, nevďačnica?" Postavil sa. Salome mu hľadela priamo do tváre, neuhla pohľadom. Stála vzdorovito, keď ju zlomil otcov úder.
Chytila sa za líce a trochu zohla v páse. Tvár mala sklonenú, na zem dopadali kvapky sĺz, no nevydala ani hlásku. Otec ju chytil za ruku a trhol ňou k sebe. Neprotestovala, vedela, že trest si zaslúži, no keď zacítila, že jej po prste kĺže niečo chladné pozrela na ruku.
"Svadba bude presne o mesiac." povedal bezvýrazne.
Stále neodpovedala. Otec jej pustil ruku, ktorá len klesla a odišiel.
Presunula sa pomaly k zrkadlu a zdvihla zrak. Vyzerala dobre, nikto by neveril, že prežila to čo prežila a ona ani nechcela toto tajomstvo prezradiť.
Jediné čo ju teraz hyzdilo bol vcelku hlboký a dlhý šrám cez líce, ktoré spôsobil jej otec svojim prsteňom.
Konečne sa vyzliekla a vliezla pod perinu. Schúlená v klbku začala plakať a plakala dlho, kým ju celý deň nezmohol a ona sa neodobrala do snov, do snov, v ktorých kráčala dlhou chodbou s obrazmi a na konci ju stále čakal David, s úsmevom a jeho krásnymi očami. Vždy jej otvoril dvere, vysmiaty, za ktorými čakal jej otec...

Neodpověděla. Nevěděl, jestli má být nahněvaný, uražený, či se snad jen cítit dotčený. Zda-li být smutný, že už je pryč, nebo šťastný, že ten příšerný konec dnešního romantického příběhu má za sebou. Hleděl za ní, stál tam celou dobu, než mu zmizela v jedné z uliček. Vydal se domů...

Sklonila pohľad a kusla si do pery.
Zbohom?
Pozrela mu do očí a smutne sa pousmiala. Potom bez slova od kráčala k mostu a domov, pomaly, tento krát s tvárou vzpriamenou.

Všiml se jejich kradmých pohybů a taky si všiml, že se mu do kapsy pokoušela strčit ten černý kámen, který měl být chladnou vzpomínkou na společné chvíle. Nedal na sobě znát, že ví o jejím počínání. Nyní ten kámen neodmítl. Byl bez sil. A tak v tichosti dále našlapoval temnou uličkou, až vyšli na nábřeží, kde zabil toho bastarda. Tělo zmizelo jako všechno ostatní. Jakoby se nic nestalo. Vždy také ne, nebo ano?
Nedaleko mostu se zastavila a on s ní. Za mostem viděl strážníka. Dále nemusel, nemohl. Když mu pak řekla, že by se měli rozloučit, nasucho polkl a cítil, jak se mu srdce snaží vyskočit z hrudi, aby mu mohlo dát pořádnou facku. "Tedy...sbohem..?" Znělo to jako otázka a taky to otázka byla. Uvidí se ještě někdy?

A tak kráčala. V hlave prázdno, všetko, čo vnímali jej oči bolo ako z iného sveta. Zastala a počkala kým príde na jej úroveň. Snažila sa byť nenápadná a stiahnuť si z krku ónyx a nenápadne mu ho vložiť do vrecka kabátu, chcela mu ho dať. Jej hnev opadal a nahradiľ ho smútok a ľútosť. Zdvihla zrak a zahliadla most, tichý výdych, pozrela na Davida.
"Môžeme sa rozlúčiť." šepla.

Vytáhl z kapsy hodiny. "Necelé dvě hodiny." Čas v tom snovém světě plynul stejně jako ve světě skutečném, možná trochu rychleji, možná trochu pomaleji, ale to nikdo nemohl zjistit. "Pojďte..."

Vyšla von a rozhliadla sa. Po chrbte jej prešiel mráz, boli tu, v realite. Pozrela na Davida a vykročila smerom domov. Nebránila mu ísť, je to jeho vec. Len, tak vedieť, koľko ubehlo času...povzdychla a otočila k nemu hlavu, no nepozrela mu do očí.
"Koľko uplynulo času?" spýtala sa len.

"Až uvidím prvního strážníka, a ten na mostě určitě bude, opustím Vás. Chci jen, abyste domů došla bezpečně." Problém. Ani nevěděl, kolik jich už má. Ta vražda. Skoro na ni zapomněl. Doufal, že to byl jen tuctový pobuda a že se proti nezdvihne nějaká vlna "spravedlnosti". Což by se stalo, kdyby ten mrzák byl někdo významnější, či snad člen z některých band, které se živily zločinem. Oplata by byla na místě. Ale snad ne, ale snad ne. Druhým problémem stále byly hodinky, které jej těžkaly v náprsní kapsičce. Ale zde také doufal, že tato ranka už nebude tak čerstvá. Bývalý majitel už určitě žal zapil a na hodinky v portském zapomněl. A třetím, největším problémem byl fakt, že obyčejného člověka vzal do kraje magie. Zda-li to bude mít nějakou dohru, to nevěděl. Pokud ano, bude se tomu muset postavit čelem a to v tomto případě znamenalo jediné - utéct.
Když se ocitl v té malé zaprášené místnosti s věšákem, zavřel za sebou dveře. Vyndal střepy, které se ještě zubily v rozbitém okénku a pak do prázdného rámu vložil novou tabulku skla, která ležela dříve nedaleko dveří někde v hromádce prachu. Když se pak otočil, ona už na sobě měla plášť. Oblékl si ten svůj tmavý kabát, petlici z dveří sundal a odemkl. Gentlemansky ji otevřel dveře...

Len pokrútila hlavou. Nedokázala hovoriť. V hrdle mala hrču. Nespravil nič, tak dúfala, že aspoň náznakom...
Povzdychla si.
"Pôjdem sama, mal by ste z toho len problémy a tak sa Vám odvďačiť predsa nechcem." Zašepkala a odhalila aj posledné dvere.
Bez všetkého podišla k svojmu plášťu a začala sa doň obliekať.

Chvilku jen zkoprněle stál. Byl to jiný polibek. Byl tichý, byl smutný, byl zoufalý. Ten, který dáváte, když odcházíte do nenávratna. Ten pocit neznáte?
Možná k ní chtěl natáhnout dlaň, možná ne...nakonec prostě jen šel a naslouchal jejím ťapkavým krokům a popotahování, které se nesly chodbou.
"Raději Vás doprovodím až k mostu." Pravil potichu, zírajíc přitom někde k jejím ušmudlaným chodidlům.

Natiahla ruky k jeho ramenám, privrela oči a posledný krát ho pobozkala. Slzy jej výdatne tiekli, nakoniec sklonila zas zrak a bez slova šla.

"Můžete jít..." Jen k ní mávl dlaní.

Nevenovala starcovi najmenšiu pozornosť, tento sen bude za chvíľu preč. Ponáhľala sa ďalej. Ozýval sa tľapot jej bosých chodidiel. Natiahla ruku k dverám do ďaľšieho tunelu, no ruka jej kúsok od kľučky zastala. Obzrela sa znovu na Davida a čakala kým nepríde k nej..

Když na něj upřela ten pohled, srdce se mu rozbušilo. Hleděla na něj uslzenýma očima a on se v duchu proklínal. Ani trochu však nepomýšlel na to, že by to tak nemělo být. Je to správné. A pak se na patě otočila a kráčela temnou chodbou ku východu. Pomalu ji následoval, přitom sledoval jen své boty.
Došli až k těm dveřím, za kterými měl být onen stařec. A taky že byl. Aspoň pokud to mohli poznat dle hlubokého chrápání, které se za pootevřenými dveřmi ozývalo. David popošel před dívku a dveře otevřel dokořán. Pohlédl na starce, který schoulen v klubíčko seděl na stoličce a tvrdě spal. Každým jeho výdech se z jeho bezzubých úst vznesly obláčky duhového prachu, třpytek z motýlích křídel...

Nevnímala, ako to spravil, čo sa stalo, alebo nie. Cítila sa, ako keby jej niekto vytrhol kus tela... ako keby jej vytrhli srdce.
Chcela vykročiť pevným krokom k svetlu, no jej nohy boli tak doráňané a bolavé, že jej každý krok spôsoboval bolesť a tak len pomaličky kráčala. Prečo ju musel sklamať práve on. Spomenula si na ich prvý bozk. Tak si ho má pamätať.
Otočila sa prudko k nemu a uprene sa mu zahľadela do očí. Hľadela do nich dlho, až kým jej znovu slzy nezačali zahmlievať zrak.
Vyzula sa a bosá pokračovala rýchlim krokom ďalej. Bude si pamätať, no každá spomienka bude kruto smutná a krásna. Nechcela odísť. Chcela sa hneď teraz otočiť a vrátiť naspäť. Vedela, že nemôže a tak len mlčky pokračovala v ceste.

Zhluboka vydechl a upřel zrak na její skloněnou, zlomenou tvář. "Jak si přejete." On lusknul prsty. To lusknutí se neslo krajem, jakoby ozvěnou a všechny hvězdy, i měsíc, pomalu zhasínali, a všude byla jen tma a na konci chodby světlo. Pokynul ji dlaní k tomu světlu a tiše pravil: "Až po Vás..."

Vrhla naňho krátky pohľad, oči mala plné sĺz. Viac ca naňho nepozerala, nedokázala to a nechcela vidieť tie jeho oči...
"Domou." Snažila sa mať pevný hlas, odhodlaný, no na konci slova sa jej zlomil. Nenechám sa znovu opantať, len sa zahráva.
Začala sa triasť, miešalo sa v nej toľko pocitov. Hnev, zúfalstvo, smútok... chcela sa od toho všetkého dostať, tak strašne dúfala, že práve on je ten... Dotkla sa svojich pier a dlaň sa jej pomaly zovrela do päste.
"Nechajte..ma ..odísť." Zašepkala.

Sledoval ji, jak zdrcena odchází směrem ke stromu. Cítil její slzy a jen sklopil zrak v přívalu zoufalství. "Ach ne..," řekl si spíše pro sebe.
Vyšel zpoza stromu, o který se ona udýchaná opírala. "Kam jdete?" Zeptal se potichu.

Muselo byť viditeľné ako pevne stisla zuby. Muselo byť viditeľné ako sa jej zaleskli oči.
A ona mu verila... zas sa zmýlila. Len sa s ňou zahrával, s jej snami, s tým že je taká..naivná. Zovrela do pästí šaty a prudko sa postavila. Bez slov začala rýchlo kráčať tam, odkiaľ prišli. Chcel ju mať z krku? Fajn. Pomôže mu. Nemusí ani nič povedať, cestu nájde aj sama...
Cítila ako jej slzy stekajú po tváry, ale prečo plakala? Bol to len nejaký chudák z pofidérnej časti mesta, ktorý sa s ňou zahral a nechal ju. Zničil jej nádeje... utrela si tvár. Nesmie to predsa tak prežívať. Príde domov, dostane trest aký si za svoju hlúposť zaslúži a bude žiť ako všetky ostatné dievčatá.
No slzy tiekli ďalej. Nevedela ich zastaviť, nech akokoľvek chcela. Avšak kráčala ďalej, alebo skôr utekala aj keď sa o dlhú sukňu podkýňala... Pri strome zastala a zhlboka oddychovala obula si topánky a vedela, že to bol posledný krok k tomu, že opúšťa tento..sen.

"To bych asi vážně měl..." řekl potichu, temně. Sám nevěřil, že to vyslovil, ale ještě teď slyšel ozvěnu těch slov ve své hlavě. Zřejmě udělal rozhodnutí, kterým zahodil vše, co stačili v těch krásných chvilkách vybudovat. Rozmést všechny vzdušné zámky její mysli a jeho představ. Podíval se na ni a ten pohled byl přísný.

Neodpovedá. Tušila, že mu to príde povrchné, detinské.
Chápala ho preto mlčala. Nemala právo, medzi nimi bolo toľko rozdielov. Zastala. Zahľadela sa na vodnú hladinu a potichu vydýchla.
"Nádhera." Zhodnotila čo vidí. Sadla si do trávy a až potom mu odpovedala.
"Ja som si toho rizika vedomá som si vedomá všetkého. Ako to môžem chcieť? Radšej budem denne o svoj život bojovať a chodiť bosá ako žiaden život nemať. Ale.. ak Vám to príde... smiešne, alebo si myslíte, že je to len rozmar zbohatlíckeho dievčatka, tak by ste ma mal nechať môjmu osudu a vy si žiť ten svoj, alebo sa mýlim?" zdvihne k nemu pohľad.

Začne se chraplavě smát. Zřejmě kdysi protrpěl zápal plic, nebo byl jinak postižen a proto jeho hlas i smích tak divně zní. A směje se notnou chvilku. "Ne, o to se vážně bát nemusím. Mám trochu jiné starosti. Když nyní usnu, probudím se ráno? Když se ráno probudím, přežiji den? Občas mne boty tlačí, občas jsou mi volné. To záleží na tom, které si právě ukradnu. Nemohu jít studovat, nemohu jít do divadla, nemohu jít ani do centra, aniž by mne nehnali s holemi nad hlavou. Ale chápu, Vám jde pořád o duši, že?" Řekne nakonec docela ironicky a zahledí se někam do dálky. "Vám jde jen o nějaké principy a vůbec neuvažujete nad tím, že by Vám mohlo jít o celý Váš život...jak můžete tohle chtít?" Mezi prsty vezme okraj košile, natáhne jej a zase jej pustí, aby označil, co tím myslí...

"Je to prvé rozhodnutie, ktoré môžem spraviť sama, bez toho, aby mi ho niekto vnútil. A ja to tak chcem. Chcem od toho všetkého odísť, chcem byť iný človek, človek, ktorého duša a myseľ nie sú spútané v niečom tak absurdnom ako sú peniaze. Chcem byť ako Vy." Otočila sa k nemu a zahľadela sa naňho.
"Vy sa nemusíte báť nasledujúceho rána, pretože Vás váš otec predal za najvyššiu sumu akú niekto za Vás dal, nemusíte sa každé ráno obliekať do šiat z ktorých omdlievate, nemusíte sledovať tváre tých mužov, čo sa Vám radšej ako do očí pozerajú nižšie a vôbec ich to netrápi, aj napriek tomu, že sú údajne vysoko postavený a vzdelaný. Nemusíte dodržiavať úplne nezmyselné pravidlá bontónu a podobných vecí." Zhlboka sa nadýchla a znovu pohľad sklonila.
"Asi som sa narodila v zlom tele a na nesprávnom mieste." A kráčala už mlčky ďalej k jezeru s hlavou sklonenou k zemi.

Sledoval její opatrné kroky, které tak kontrastovaly s její unáhlenou myslí.
"Pustíte slavíka, zahrajete si na klavír a pak budete volná. Opravdu se na to cítíte? Vícekrát se ptát nebudu." Usmál se na ni hezky. Začala si zpívat. Nepředpokládal, že by nyní udělala krok zpátky.

Kráčala pomaly k jazeru a hľadela na trávu ktorá sa s dotykom jej šiat rozostupovala.
"Len jediný detail. Chcem pustiť slávika z tej zlatej klietky v ktorej žije on. Potom budem môcť všetko opustiť. " Neodtrhávala zrak od trávy, určite mu to príde ako zbytočná hlúposť, možno to aj bola, ale ak môže byť slobodná ona, prečo by mal slávik trpieť?
"A posledný krát si zahrať na klavíry ak to bude možné." zaspomínala a začala si potichu pohmkávať obľúbenú melódiu a hojdať do nej sukňou.

"Jen běžte..." Pokynul dlaní směrem k jezeru, když uviděl její touhu.
Začal přemýšlet, jak zařídit to, aby mohla odejít i se svou kobylou. Zdálo se totiž, že jí na tom zvířeti záleží a rozhodně nechtěl existovat po boku ženy, která celé dny vzdychá nad nejasným osudem svého mazlíčka. A ona by to určitě dělala. Možná by se mohl domluvit s nějakým hostinským, který má starý dvůr, nebo...no, něco by se možná našlo.
"Možná by se to s tím...s tou Adelé nějak udělalo. Něco bych snad vymyslel. Jen mi řekněte, co chcete doma ještě zařídit?"