20.5 1840, Paríž

Zamrazilo ju. To nechcela, ak už musí Adelé opustiť, radšej ju pustí niekam do voľnej prírody.
"Ale to ju bude čakať ak ju tam nechám." Povzdychla si. "Nemôžeme ju niekam pustiť, alebo ja neviem, sem? Vlastne sem nie, ale..." Sklonila tvár. Jej Adelé, mala tú kobylku tak dlho...
"Ta- tak dobre." Dostala zo seba napokon potichu. Čo všetko opustí a obetuje? To už rovno môže ostať tu a stratiť svoju dušu na tomto nádhernom mieste. Rozhliadla sa. Jazero nebolo ďaleko. Mala strašnú chuť doň vstúpiť, očistiť svoje telo a ochutnať jeho sladkú vodu. Ako vedela, že bude sladká? Niečo jej to nahováralo.
"Dostaneme sa ešte k tomu jazeru?" Zahľadela sa mu do očí uprene, ach, niekedy mala pocit, že by pre tie oči dala všetko.

Jemně zakroutil hlavou. "Pokud tam skutečně chcete jít, můžete. Přijdu si pro Vás." Řekne tajuplně a pak se na ni usměje. "Taky by Vám mohli chybět nějaké Vaše...věci, šaty. Určitě si na nich potrpíte." Prohlédl si ji a pak jakoby jej někdo kopl. "Adelé je kůň...pokud zůstaneme delší dobu ve městě, bude to s ní těžké. U nás neexistují stáje. Jen...jatky." Mrazivě.

"Jediné čo by som z domu chcela je Adelé a ešte vykonať jedinú vec, ale vrátiť sa tam, nebude hlúposť?" Nespúšťala z neho oči. Mala strach a zároveň začala cítiť jemné vzrušenie, chvenie.

"Máte doma někoho, s kým byste se chtěla rozloučit? Budete mít poslední možnost..." Přemýšlel, jen přemýšlel. Jaký bude jejich cíl? Vznešený, nebo jen přežít? Kam půjdou? Zůstanou ve městě, nebo se vydají na cesty? Co budou dělat? Doufal, že to, co muž a žena dělají. A jaké to bude? Krásné, nebo tak složité, že chuť udělat další krok nebude žádná?

"Chcem ísť hocikam kde budem môcť byť slobodná ako motýľ, či vták. Len nech je to ďaleko od tej zlatej klietky." Sklonila tvár.
Spomenula si na Adelé, na slávika, ktorých nechala napospas svojmu nahnevanému otcovi a chcela sa tam vrátiť, len aby ich mohla oslobodiť, no vedela, že je to zlý nápad , potichu si povzdychla, keď si uvedomila, že je už dlho ticho.
"Pôjdem aj na koniec sveta." Zdvihla k nemu pohľad a usmiala sa, trochu smutne, no odhodlane.

Jen vzdychl. Bála se. Nebylo divu. Byla však tvrdohlavější než si myslel, přikývla na to všechno, i přes jeho hrozby a varování a to jej mírně vytáčelo. Teď bude muset splnit to, co před chvíli tak skálopevně slíbil. "Kam chcete jít? Chcete zůstat schovaná v chudinské čtvrti jako ještěrka pod kamenem? Nebo chcete utéct mnohem dále?"

Hľadela naňho už teraz plná zúfalstva, mráz jej chodil po chrbte, trochu vystrašene naňho hľadela a mala strach.
Chcela, tak strašne chcela ostať s ním, no ak by ich niekedy našli, on by zomrel a ona... ani nechce vedieť. Najskôr nič, pretože by obvinili jeho z únosu, jeho že ju nútil...
Prečo sa nemohla narodiť tam, kde on? Život by bol ťažký, ale žila by ho s tým, že taký je. A nemusela by robiť rozhodnutia proti svojej vôli.
Keď dohovoril zvesila hlavu a mlčala, mlčala dlho, pretože premýšľala.
Všetko môže mať hrozné následky, spomenula si na dotyk toho muža a nemohla neodolať tomu, aby si objala ramená a pošúchala si ich.
"Chcem." Povedala len.

"Ani bůh není všemohoucí. Jen svět stvořil a nyní se na něj dívá, sleduje osudy lidí. Jako malý kluk mravence v mraveništi. A já už jsem Vám řekl, že není možné zde žít, že byste ztratila svou duši. A být bez duše je tisíckrát horší, než prostě jen zemřít." Přiloží špičku ukazováčku mezi její krk a bradu, jakoby naznačil bodnutí nožem.
"Chcete se zbavit Vašeho utrpení? První krok musíte učinit sama. Vy to musíte být. Nikdo to za Vás neudělá." Byl jako profesor, který dává studentce přednášku. Prstem jí přitom tlačil a popocházel s ní dozadu. "A nebude to lehké a nikdo Vám to neulehčí. Naopak, bude to příliš těžké a budete na to sama. A cíl bude v nedohlednu, cíl bude nejasný. A možná propadnete se až na samotné dno své beznaděje. Pokud však budete chtít, opravdu chtít žít jinak...zvládnete to. A pokud si budete přát, budu Vám dělat průvodce novým životem..." Domluvil, dlaň spustil k tělu a tázavě na ni pohlédl.

Keď odtiahol svoje pery ešte krátku chvíľu stála s pootvorenými perami a privretými očami. Chcela viac... ach aké to bolo...aký bol on.
Potom oči otvorila a sledovala ho.
Keď zahliadla horiacu holubicu, chcela skríknuť nech prestane, ale nakoniec ostala len stáť s pootvorenými ústami a doširoka otvorenými očami. Len fascinovane vydýchla.
"Úžastné.." sledovala nebo a nakoniec pohľad sklonila k nemu. Sledovala ho mlčky ho pozorovala.
Zahalený v noci..vyzeral tak inak. Už sa nehádala, nevzpierala vlastnému srdcu, nechala ho, nech ju ovládne. No a keď si uvedomila, že dlho "zíza" sklonila pohľad.
"Tak ak ste boh, prečo ma nemôžete prijať do Vášho božieho diela, alebo ma zbaviť môjho trápenia? Musím si to zaslúžiť? Tak mi povedzte ako." znovu sa mu zahľadela do očí.

Nedopřál ji příliš dlouhého polibku. Nechtěl jí dát tolik moci. Každým polibkem jej totiž více a více očarovávala a on ji chtěl více a více. Ne, ne...zde je králem on a zde taky bude pánem situace jen a jen on.
Po chvilce se odtáhl a se svraštělým obočím na ni pohlédl. "Tak obyčejný kouzelník, ano?" Převzal od ní holubici, o krok ustoupil a vyhodil ji do vzduchu. Ona vzlétla, zavrkala a pak její křídla vzplanula jako knot. Ve vteřině knot, její křídla dohořely. Holubice zazářila, ozvala se tlumená rána, exploze. Celým nebem projela jakási vlna a postupně halila jasně modré nebe do tmavého závoje. Nočním nebem proplouval mezi tisícovkou hvězd srpek zářivého měsíce...

Svoj údiv sa snažila na sebe nedať poznať, radšej sa usmievala a sklonila sa aby jednu z holubíc chytila do dlaní.
Pobozkala ju na hlavu a nechala ju vyletieť do vzduchu a v mysli mala jediné želanie; byť s ním. Chcela viac...
"To mi príde ako trik nejakého obyčajného kúzelníka, chcem niečo neobyčajné." Usmievala sa, áno chcela zažiť neobyčajné veci s týmto neobyčajným mužom. Vždy keď sa naňho pozrela, na to ako prirodzene a dobre na tomto mieste vyzerá, vedela čo cíti. Bola doňho asi až po uši zamilovaná. Chytila ďalšiu holubicu a podišla s ňou k nemu, chcela mu ju dať do rúk...
"A teraz si niečo želajte aj vy, aj keď ste Boh, musí sa Vám to splniť už len práve pre to." No keď tak stála kúsok od neho a videla tie jeho oči a cítila jeho vôňu, teraz sa naklonila ona k nemu a spojila svoje pery s jeho.

Výborně! Nádherná příležitost, jak nechat své ego růst do nebeských výšin. Ale když to po něm chtěla, nebude to aspoň vypadat jako úplné představení nejapného chlubila.
Na chvilku se zamyslel. Pak přiložil palce k sobě a dlaněmi zamával do výšky, jak to dělají matky, když promítají ve světle svíce svému dítku na stěnu stínové obrazy, a nakonec dlaně ve velkém gestu zase rozpustil.
Na nebi se objevilo pár světlých teček. Pomalu se k nim přibližovaly, až se nakonec proměnily v siluety ptáků. K jejich nohám dosedlo asi deset bílých hrdliček. Začaly v trávě poskakovat, vrkat a zvědavě po tom párečku pokukovat.
David se na Salome podíval v očekávání, zda jí to bude stačit jako důkaz jeho božskosti...

"Ak tvrdíte, že ste boh... dokážte mi to, tu a teraz." Usmiala sa a sledovala ho, čo spraví.

"Jsem bůh." Zasmál se. "A takový může cokoliv, ne?" Pobaveně ji sledoval.

Chvíľku trvalo, kým úplne spracovala to, čo jej povedal.
"Prosím? Ako ste mohol vytvoriť niečo takéto? Ale však.." zastala. Hľadela naňho prekvapene a v jej očiach bolo vidieť že chce odpoveď.

Má jí to říct, nebo ne? Stejně by na to jednou přišla.
"Tohle místo jsem vytvořil."

Úsmev mu opätovala. Cítila sa naozaj príjemne. Slnko jej usušilo vlasy a tie sú zas ako zlatý vodopád. Naťahovala voľnú ruku k kvetom a tráve a ak sa jej podarilo jemne sa ich prstami dotýkala. Užívala si teplo, užívala si ten pocit slobody, toho že je všetko ako má byť, užívala si dotyk jeho ruky a jeho blízkosť. Bolo to krásne.
"Ach, muselo už ubehnúť toľko času...." povedala nahlas zo zamyslenia. To áno, ubehli už určite hodiny. Vedela, že jej rodičia ju už určite hľadajú a čo keď ju nenájdu? Bola by to krásna príležitosť začať nová život.
"Ako ste to tu našiel?"

Zprvu byly jeho prsty zkoprnělé. Stále byl na pochybách, jestli je tohle všechno dobře. Doufal, že vše dopadne dobře a že nakonec nebude nucen lámat srdce, jak to již udělal tolikrát. Ale nakonec její dlaň sevřel a pak společně vyšli směrem k jezeru.
Slunce jím svítilo na cestu a jejich stíny se s nimi snažily držet krok. Květy rozličných barev a tvarů se jim klaněly, když kolem nich procházeli. On na ni pohlédl a zase po dlouhé době se usmál.

Sklonila tvár a do dlaní schovala ónyx. Zahľadela sa k jazeru a znovu sa pousmiala.
"Pôjdeme teda?" Snažila sa byť v kľude. Nechcela aby poznal aká je nervózna a že ju jeho čin úplne vyviedol z miery a hlavne, sa naňho bála pozrieť. Stále cítila jeho pery na svojich a chcela, strašne chcela znovu a stále. Všetko čo bolo za tými zvláštnymi dverami v dome kam pred bohvie akou dobou vošla, bolo tam. Prišlo jej to ako nereálne, niečo čo nikdy vlastne nebolo, jej myseľ si to vymenila. Teraz bola realita tu a sen, alebo skôr nočná mora, tam. Nežne mu votrela svoju dlaň do tej jeho.

Až nyní mu proletělo hlavou, jaké jeho činy mohou mít následky. Pro něj to byla jenom hra, nebo si to myslel. Pouhopouhá hra kočky a myši, kdy role nebyly jasné. A tím, že ji políbil, zřejmě překročil jistou hranici. A teď se do něj zamiluje, udělá něco bláznivého a bude ji mít na krku. Teď mu v hlavě hrála otázka, jestli takové dobrodružství zažít vlastně nechce..?
Zakroutil hlavou: "Nechte si ho, Salome. Určitě má velkou cenu a já jsem nešikovný...ztratil bych ho, Vy byste byla smutná..."

Hľadela naňho v prekvapení, no oči sa jej zaleskli. Nechcela plakať, ale prišlo jej to tak strašne ľúto, nechcela ho opustiť. Nemohla teraz nie, vzal si jej bozk a tým aj ju... vlastne...
"Vzal ste si môj bozk, môj prvý bozk, teraz máte už aj mňa." povedala to. Musela.
Nechcela odísť, nechcela ho nechať a celú túto chvíľu tu. Aké je ťažké rozhodnúť sa.
"Aj tak chcem, aby ste ho mal." trvala na svojom a hlas sa jej jemne zachvel, no stále sa udržala.

Bylo to sladké, bylo to něžné. Bylo to opatrné a takřka nevinné. Úžasné.
Dopnul přívěsek, polibek skončil. Otevřel oči a pohledem se na ni usmíval. "Nebude lepší, když si Vás zapamatuji podle této chvíle..?"

Keď jej ho zapínal, chcela protestovať no potom...potom sa jeho pery dotkli tých jej. Ostala stáť strnulo, skoro ani nedýchala, oči mala otvorené v prekvapení.
V tele mala slabé chvenie, nakoniec sa dosť ostýchavo odvážila zájsť mu rukami do vlasov. Privrela oči a bozk mu neskúsene, nervózne opätovala. Cítila sa ako v inej krajine, inej zemi..a vlastne tam aj bola a on, on bol výnimočný, iný a chcela. Keby mala na výber, vybrala si.

Vzal si přívěsek do dlaně a mlčky si prohlížel, jak se černý kámen snaží pozřít sluneční paprsky, které na něj dopadaly. Černý chladný kámen mu měl chvíli, kterou by s nikým jiným nesdílel, než s touto zasněnou princeznou, co četla příliš románů. Ne, bude si ji pamatovat jinak. A on doufal, že ona jej taky.
Sevřel v dlani medailon a přistoupil k ní. "Chyběl by Vám." Přiložil jí přívěsek ke krku a natáhl se tak, aby jej mohl vzadu zapnout. A jak byl k ní tak nakloněný a cítil na svém líci její teplý dech, přitiskl své vláčné rty na ty její a dlouze ji políbil.

Mlčky sa postavila. Zahľadela sa mu do očí, zvažovala to, no neodvažovala sa niečo povedať nahlas. Rozhodla sa to nechať zatiaľ tak.
Ale, čo keď sa nerozhodne a vráti sa domov a už nikdy tohto muža neuvidí? Vedela, že to nechce, no vedela, že život medzi tými ľuďmi by žila ťažko a to sa jej veľmi nechcelo.
No nakoniec spravila predsa len jednu spontánnu vec. Rozopla si prívesok z ónyxom a podávala mu ho.
"Chcem aby ste ho mal. Ak sa vrátim domov, je možné že Vás už v živote neuvidím a ani Vy mňa a tento prívesok bude aspoň malá spomienka na to, čo sa dneska stalo, stane." Usmiala sa

"Nejde tady o mne, jde o Vás." Zamyšleně si ji prohlížel. "Pokud byste utekla, ocitla byste se ve světě, který by se Vám nemusel ani trochu zamlouvat. Ve světě, kde nic není jisté a kde nejen zákony, ale jakékoliv jiné zákonitosti, byť třeba ty přírodní, neexistují. Vy byste byla jediná, která by měla problémy. A která by se měla čeho bát. Já bych byl jen průvodcem..." Obešel strom a objevil se z druhé strany. "Můžeme se tam vydat hned..."

Práve ju napadlo toľko vecí, čo by od neho chcela, toľko slov, toľko činov.
"Prepáčte mi moje trúfalé myšlienky, nechcem Vám robiť problémy." Sklonila tvár.
"Som sebec, chcem vlastné šťastie na úkor iných, sú predsa ľudia, čo sa majú horšie." Znovu sa naňho pousmiala.
"Zavediete ma niekedy k tomu jazeru? To vyzerá skôr ako to, čo Vám ukradlo oči." Hľadela na tú krásnu farbu zasnene a zhlboka si vydýchla.

Poslouchal ji a přemýšlel. Tisíce, snad statisíce dívek jen z Francie by si přálo, aby mohlo být na jejím místě. Totiž mít jistého manžela, který je i jejich rodiny zajistí v každém ohledu. Aby měly na dlani zářivý prsten, krásné šaty, prostě vše, co si jejich rozmazlené mysli umanou. A nebo třeba jen neděravou střechu nad hlavou a každý den teplé jídlo. Ona však chtěla více. Chtěla něco, co bylo takřka nemožné. To, o čem se psalo v románech. Každého učili, že láska a manželství nejde dohromady, že to nemá nic společného. On si to nemyslel, a proto s ní tak trochu soucítil. Představa, že by mu byla vybrána nějaká machna z vedlejšího domu jen proto, že má věno a její široké boky zaručí statného potomka pro rod Didiéru, ta se mu pramálo zamlouvala. Naštěstí byl úplným pánem svého života...
"Vy po mně chcete, abych Vás ukradl Vaší rodině? Unesl Vás, Salome?" Nadzvedl obočí. "Do nuzného světa?"

"Páči?" Trpko sa pousmiala nad myšlienkou. "Nie, títo ľudia nedokážu iné, iba sa rozprávať o peniazoch, o ich problémoch s firmou, o tom ako ťažko sa zháňa to a potom zas o ľuďoch, ktorých bezdôvodne prepustili, mnohé dievčatá ako ja, to takto nevnímajú, viem to, pretože ich počúvam. Mnohé sú spokojné. Tešia sa z nového prsteňu za neviem akú sumu a potom sa smejú na tom, ako im ich snúbenec horlivo rozpráva o tom, aké to bolo ťažké zohnať, koľko peňazí ich to stálo a jeho otec.." Vydýchla. Zdvihla k nemu pohľad.
"Aj ja mám rada krásne šaty," pohladila látku, "aj ja mám rada šperky, pohodlie, ale nechcem dokonca života trpieť tak, ako moja matka. Radšej by som sa vzdala tých vecí, ako tak žiť. Bohužiaľ, toto mi už je asi súdené, preto Vás žiadam. Ak sa tam vrátim, nikdy nebudem môcť byť šťastná, zatvorená v tej klietke zo zlata ako môj slávik." Sklonila tvár a smutne povzdychla.

"Snoubenec," vydechl jen. Takže někdo jiný zde byl. Mělo jej to napadnout. Měla věk tak na vdávání, vlastně už mohla nosit dítě a její snobští rodiče by určitě nečekali, až jejich dcera zešediví. "Nelíbí se Vám? Myslím...ten Váš nastávající."

"Nemám tam nič. Mám tam otca, ktorý ma chce predať za najvyššiu cenu, matku, ktorá otcovi nikdy nepovie nie a budúceho snúbenca..." zmĺkne. "Ktorý je pre mňa ako... najhoršia nočná mora." Povzdychne.
"Okrem Adelé, môjho slávika a klavíru tam nieje nič, čo by ma držalo." Položí si hlavu na kolená a zahľadí sa na jazero v diaľke. Bolo to tu nádherné, svoju dušu by tomuto miestu zapredala, ale vedela, že nahlas vysloviť by to bolo nemúdre.
"Slávik je pre mňa tá sloboda ktorú nemám. Myslíte, že by tu prežil? Rada by som ho pustila, ale do toho neútešného sveta tam kde žijem? Nemám na to srdce, tak ako ani pri Adelé."
Postavila sa a oprela vedľa neho.
"Ak je toto sen, nechcem sa prebudiť." Privrela oči a natočila tvár slnku.

"Ano. Tam Vás mohou akorát zabít. Tady můžete ztratit svou duši." Řekl bez okolků a dále hleděl někam do nikam. Znělo to děsivě, ale přesně tak tomu bylo.
"Proč se nechcete vrátit? Tam máte vše..."

"Nebezpečnejšie ako tam vonku?" zahľadela sa prosebne naňho.
"Ja sa nechcem vrátiť." Sklonila tvár a hľadela si na ruky.

Zakroutil hlavou. "Je nebezpečné zde být." Pořád se opíral o strom a hleděl kamsi do dálky. Pomalu přestalo pršet a zpoza mraků vykouklo slunce. Vše kolem se rozzářilo.

"Áno, splnil." prestala sa točiť a podišla k nemu.
"Môžem tu ostať a nikdy neodísť? Nikdy sa tam nevrátiť a žiť len tu, hľadať, spoznávať...a hlavne ísť tam!" Ukázala na jazero.
Prišla k stromu a oprela sa oň chrbtom hneď vedľa neho, no pomaly sa zosunula až k zemi a sadla si. Celá veľká sukňa ju obklopovala, vyzerala ako ukrytá v kvete ruže... už vyzerala trochu skleslo. Zahľadela sa k jazeru. Vlasy sa jej lepili v prameňoch na tvár, ramená a chrbát. Po tele jej stekala voda, šaty boli od blata a bosé nohy tiež celé špinavé, no cítila sa skvelo, len keby si teraz nevspomenula na domov. Povzdychla.
"Prosím, ja sa nechcem vrátiť."

"Je mladá. Stydí se..." Pak už jen sledoval, jak se točí a točí, až mu z toho šla hlava kolem. Pak zase popošel ke stromu a zase se pohodlně opřel.
"Splnil jsem Vaše očekávání?"

"Ak by Vás milovala, prečo sa Vám vyhýba?" Pristúpila k nemu bližšie, cítila sa zvláštne, cítila taký príjemny pocit v sebe, nevedela by ho opísať.
"Pretože ja si myslím, že ak niekto miluje, nevyhýba sa, hoc ja nie som voda." Pousmiala sa.
"David... Baptista..Didiér.." zopakovala pomaly, " veľmi zvláštny David." Zahľadela sa mu do očí. "Zahalený tajomstvom." Skonštatovala a nakoniec mu zo smiechom frkla do tváre zo svojich dlaní vodu. Cúvla s jemným poskočením od neho, do dlaní chytila sukňu a začala sa zo smiechom točiť v daždi skoro až tancovala.

Nechal ji, ať se ho prstem dotýká. Ten tenký prst jej lechtal a on se jemně zachvěl. Díval se jí do tváře a přemýšlel, zde-li je tak drzá, nebo jen v ni probudil dětskou duši, která touží po poznání.
"Kdo jsem? David Baptista Didiér." Řekl stroze, když prst sklouzl z tváře. "Bojí? Já myslel, že mne miluje..."

Roztvorila svoje modré oči v absolútnom prekvapení. Chvíľku naňho len tak hľadela, ako keby ani nevedela čo vidí.
"Kto ste?" Spýtala sa potichu. Bolo to prvé, čo jej vyšlo z pier. Natiahla k nemu znovu ruku. Mokrým prstom sa mu dotkla tváre a myknutím prst odtiahla, ako keď vás kopne statická elektrina. No jej prst sa k jeho tváry vrátil a ona mu po nej prešla. Voda tam ostala.
Sledovala ho trochu nechápavo, no zaujato, fascinovane, presne tak ako všetko čo tu bolo. Prišiel jej taký istý, taký ako keby prišiel z tohto sveta, z týchto snov.
"Voda Vám ukradla oči, už viem pre čo, pretože sa Vás bojí." Usmiala sa.

Sledoval její prsty, jak kloužou po rameni. Na chvíli přestal dýchat. Zamrkal na ni, když na něj cákla z prstů dešťové kapky. Pak se ušklíbl. Hravá...
"Dobře, když tak prosíte." Odhodlaně vyšel na déšť a pohlédl k nebi. Kapky se mu vyhýbaly, ani jedna na něj nedopadla. "Asi mi není souzeno moknout." Záhadně se na ni pousmál...

"Prosím, prosím..." Prosíkala ako malé dieťa keď chce prvý krát vysadnúť na koňa. Bola už celá mokrá no neprestávala sa smiať, nebola jej zima, voda jej nevadila.
"Ak nepôjdete namočím Vás aj tak!" zasmiala sa. Prešla si jednou dlaňou po mokrom ramene a potom mu jemne frkla vodu do tváre, no na malý okamih sa zarazila, nevedela ako môže na túto jej drzosť reagovať.

Její reakce nebyla taková, jak předpokládal. Měla se na něj mračit, trucovitě dupat nohama a...místo toho jej tahala na déšť. Už zase si uvědomil, že je jiná...úplně jiná. A čím dál více se mu zamlouvala, ta mladá dáma, co se tahá s nuzákem.
Ale jít na déšť? To razantně odmítal. "Ne, ne, to nebude třeba..." Vzdoroval.

Veľmi prekvapene sa zahľadela na prvé kvapky na svojich rukách. Keď sa spustil dážď ostala ohromene stáť, hľadiac na svoje ruky a otočila tvár k nebu.
Začala sa smiať. Od úžasu, od radosti, od prekvapenia.
Ruky natiahla k nebu a nechala si po nich tiecť kvapky, cítila sa úžastne.
Otočila sa k Davidovi s úsmevom na tváry pribehla k nemu a začala ho ťahať na dážď.
"Je to úžastné! Cítim sa ako zvädnutý kvet, keď ho niekto poleje!"

Opřel se o strom a sledoval, jak perla dopadá mezi stébla trávy.
Kap...první kapka dopadla na lístek stromu.
Kap...kap...další dvě.
Kapkapkap...kapkapkapkap!
Prší!
Opravdu během chvilky se oblaka protrhla. On stál schovaný pod tou rudou korunou a s úsměvem na rtech sledoval, jak dívka mokne.

Čo to robí? Mala otvorené oči a prekvapene naňho hľadela. Pery jemne pootvorené v prekvapení. Bože, on je taký... už, chcela privrieť oči, keď zacítila jeho dotyk na ruke a pohľadom k nej klesla.
V tváry sa začervenala, cítila sa trápne, čo čakala? Pozrela zvedavo do dlane a videla perlu. S kadiaľ berie tento muž také veci? Motýľ z vrecka, prela zo vzduchu...
Zdvihla k nemu zrak. Znovu pozrela na perlu. No čo, tak to spraví.
Vzala perlu do spojených dlaní. Cítila sa ako keď si človek má niečo zaželať. Pousmiala sa nad tým. Tak si zaželá niečo, za pokus to stojí, jeden nikdy nevie, nie pri tomto Davidovi, ktorému voda ukradla oči.
Vyhodila perlu vysoko do vzduchu, oddelila dlane od seba a nechala ruky klesnúť. Sledovala malý kamienok ako padá k zemi a zo zatajeným dychom čakala, čo sa potom stane...

Sledoval její rozzářenou tvář a oči plné otázek. Ano, proto to dělal. Právě proto. Vzpomněl si, když prvně zavítal za "dveře" reálného světa. Jak byl ohromen, jak...jen stál. Jako ona. Ona však nevěděla, čím to všechno je způsobeno. A nechtěl jí jen tak odpovědět.
Přešel k ní na délku dvou palců. Díval se jí do očí a aby situaci umocnil, jakoby vzdychl v úžasu. Mohla ucítit jeho vůni. Na muže byla jemná a nevtíravá. Nedala se však popsat nějak blíže...zajímavá.
Naklonil se k ní, až se jejich obličeje takřka dotýkaly.
A pak...
Vzal její ručku a vložil do ní malou bílou perlu.
Napřímil se, zase ustoupil.
"Jděte trochu dále od stromu. Pak perlu vyhoďte do vzduchu a nechte ji dopadnout na zem." Přikázal...

Ruky jej klesli k telu. Hľadela v nemom úžase na lúku, na niečo, čomu ani jej vlastný rozum nechcel veriť, hoci to videla.
"Ach.." vydýchla úžasom, "to je nádhera." Šepkala a začala sa rozhliadať. Od svojho stanoviska nespravila viac ako dva kroky, no rozhliadala sa, točila, zvedavo sledovala to miesto.
Potom sa otočila k nemu. Zahľadela sa naňho a len tak ho sledovala. Na perách mala toľko otázok, chcela spraviť toľko vecí. Stála tam chvíľu, nehnute ho pozorovala, vyzeral tak... dobre. Spokojne sa opieral o ten strom a ona mala chuť... Potriasla hlavou.
"Ako je toto..všetko možné? Je to vlastne skutočnosť? Kde to sme? Ako sme sa sem dostali?" Vysypala zo seba prvú várku otázok.

Zasmál se. Přesně to očekával. Zase ucítil její vůni.
Pak ve tmě udělal dlaněmi složité gesto.
Světlo.
Stáli u velkého vrásčitého buku na vrcholku kopce. Jeho rudé listy se roztančily, když se do koruny opřel lehký vítr. Nebe bylo bez slunce, olověné. Tu a tam se objevil tmavý mrak. A pod ním se rozprostíraly zelené louky, na kterých někdo rozsypal tisícovku různobarevných perel. Tolik květů, tolik vůní. V dáli se leskla hladina jezera, jehož konec byl v nedohlednu.
David ji setřásl a spokojeně se opřel o ten statný kmen...

Polohlasne vystrašene vykríkla a pritisla sa k nemu ešte bližšie, zvierala mu ruku, skoro ako keby mu ju chcela odtrhnúť a rozhliadala sa niekam do tmy..
"Č- čo to bolo?" Rukami objímala tú jeho a bola na ňom nalepená, ako sa hovorí "ako kliešť".

Její blízkost mu byla příjemná. A něco jej napadlo. Potutelně se ve tmě usmál.
Náhle něco kolem Salome se zapískáním proletělo.