20.5 1840, Paríž

Trochu zarazene naňho pozrie.
"Áno, máte pravdu, nie som, škoda, že to je tak poznať." Pousmiala sa. Prameň vlasov chytila do prstov a začala sa ním nervózne prehrabávať.

"Nejste zvyklá takto mluvit, že?"

"Vaše oči.." Pozrela mu do očí. Nevyzerali ako voda tohto jazierka, ich farba bola výrazná, modrá, vedela, že si ju bude pamätať do konca života. "...jej rozhodne nenechám." Pozrela znovu na vodu. "Radšej vymenila by som ich za svoje."
S červeňou v tváry mu uprela svoje modré oči do tých jeho.

Ano, rozhodně si chce hrát. Že by se stal rozptýlením pro znuděné boháčovic dítko? Nebo o co jde?
A ona se teď stydí. Kolik jí asi může být? Ale líbilo se mu to a poznámku o nevhodnosti proto ignoroval.
"Neuposlechla by Vás. Chtěla mé oči a teď je má..."

Ďaľšie zimomriavky. Boli to však príjemne zimomriavky.
Tá veta ju prekvapila. Jeho odraz? Ako to len myslel? Rozpačito sa pozrela na vodnú hľadinu a potom otočila hlavu k nemu.
"Asi požiadam vodu, aby Vám ho vrátila, myslím, že by to bola škoda keby ostal stratený." Usmeje sa a chvíľku na to, sa jej začervenajú líca a skloní zrak.
"Ach, prepáčte. Dúfam, že som nepovedala, niečo nevhodné." Otočí sa k jazierku. A nervózne prechádza prstami po zábradlí.

Sledoval, jak k němu kráčí ta sladká dívka a nespouštěl z ní pohled. Byl poměrně přísný ten pohled, věděl proč. Určitě pro něj měla nějakou úžasnou novinu. Jako třeba aby se odtud klidil, než zavolá četníky, či něco podobného.
Postavila se před něj, ale vůbec nevypadala jako panička, která je odhodlaná vyhnat lůzu ze svého rajónu. Všiml si, že je minimálně o hlavu a půl menší a to mu dodalo sebevědomí k tomu, aby ještě vypnul svou nepříliš statnou hruď. Když si uvědomil, že asi teď vypadá jak špatně vykrmený kohout, zase se vyfoukl. Naposledy si prohlédl její půvabné tělíčko, ale když promluvila, sledoval jen a její tvář. A dokonce to vypadalo, že mu to ani nedělá problémy...
Její něžný hlásek a hlavně ta konkrétní slova ho málem dohnal k tomu, aby se pousmál. Tuhle otázku vážně nečekal. Asi zase jen maloval čerty na zeď, když si myslel, že se jedná o další namyšlenou pipku, kterých je plné centrum. Třeba si ráda hraje...a tak se rozhodl, že to vyzkouší...
"Můj odraz se mi v jezeře utopil." Jeho chraplavý hlas jí odpověděl. Mávnul dlaní k jezeru, aby celou scénu umocnil.

Ich pohľad sa stretol a Salome ho nervózne sklonila k zemi, no nakoniec mu ho trochu odvážnejšie znovu venovala.
Jemne sa pousmiala, keď videla, že aj on je nervózny. Keby bola ako iné slečny v jej postavení určite by utekala preč nájsť niekoho kto to s ním dá do poriadku, Salome to prišlo na chvíľku na rozum, samozrejme. Vo chvíli, keď prehovoril ju priemne zamrazilo, no ostala prekvapená keď sa natiahol pre niečo do vody. Keď ho videla ako sa naťahuje po šatku a takmer sa dostal pod hľadinu len tak- tak že nevyskočila k nemu, no udržala sa. Sama bola prekvapená, čo sa to v nej... nabralo. Trochu sa nespoznávala. Keď sa znovu ich pohľad stretol, Salome sa jemne a nervózne usmiala. Vtom zacítila na chrbte teplý dych Adelé. Salome teda vstala a pár krokmi sa priblížila k tomu mladému pánovi. Zastala na krok od neho a nervóznym tichým hlasom sa ho opýtala:
"Prepáčte, čo sa Vám pod vodou stratilo?" Pokúsila sa o priateľský úsmev.

Po zádech mu přejel mráz a on doširoka rozevřel své oči, jakoby ve strachu. Někdo tam byl. Sevřel hodinky pevně v dlani. Prudce vstal, až se mu trochu zamotala hlava. Otočil se až výhružně tím směrem, odkud cítil onen pohled. Byl připraven čelit čemukoliv, komukoliv...
Kůň..? Kůň...ach, a dívka. Mladá dívka. Hezká. Tak sladká.
Hleděl na ni a ona na něj. Byla z vyšší třídy. Určitě dcera nějakého protestantského vizionáře, nebo snad obchodníka se smrtí. Určitě si musela říkat, co tady ten pobuda dělá. Co chce zde, na území ó velebených boháčů. Chm...ale ona nebyla pro něj nepřítelem, ani ničím jiným. Postupně se uklidnil. Říkal si, že by neměl vidět stíny tam, kde nejsou. Ale ještě jednou se raději rozhlédl, jestli v okolí není někdo jiný. Jen pro jistotu, to se ví...
Pak se podíval na své prsty, ve kterých až křečovitě držel hodinky. Klouby měl až bílé, jak mocně je svíral a pokřivený okraj spodního krytu se mu zařezal do dlaně tak, že nyní z ranky na něj hleděla kapka krve. Uvolnil prsty a hodinky pokradmo schoval do kapsy. Zmateně se rozhlédl, jakoby něco najednou hledal a jen mimochodem spatřil, jak jeho šátek pomalu vtancovává pod hladinu jezírka.
"To né," vzdychl. Pokusil se pro něj ještě natáhnout a málem se vydal až za ním pod hladinu. Na poslední chvíli udržel balanc a vstal. Bylo pozdě, a on utonul.
Pak si znova uvědomil, že není sám a trochu se zastyděl. Věděl, že jej ta sladká sleduje a že on musí vypadat jako solidní nešika a hlupák. Otočil se a jakoby omluvně jí pohlédl do očí...

Adelé mala hlavu sklonenú k zemi a po trochách si odkusávala z trávy.
Salome hľadila kobylku po šiji a zasnene pozorovala jazierko, keď jej tok myšlienok prerušila ruka s šatkou.
Pomaly prechádzala od dlane, po ruke k ramenám, až kým sa jej zrak nezastavil na tváry. Salome nervózne uhla pohľadom. Avšak ten pán, alebo skôr mladý muž, si ju nevšímal, bol zjavne zahĺbený do inej činnosti, čosi tou šatkou čistil.
Salome sa rozhodla mlčať, len ho pozorovala a skúmala. Prezerala si jeho šaty, ktoré novotou práve neoplývali, jeho pohyby, ruku zo šatkou a v neposlednom rade hľavne jeho tvár. Bol pekný, dovolila si tvrdiť, že viac než pekný. Mal krásne oči, ktorých sa nevedela nabažiť... Rozhodne nebol ako tí nafúkanci, ktorých musela stále trpieť na čajoch, to vedela už na prvý pohľad. Slabý hlások v hlave jej niečo našepkával...
Zasnene vzdychla a hneď na to vystrašene zjojkla, keď zacítila dotyk. Otočila za ním hlavu, no bola to len Adelé, ktorá sa ju rozhodla takto nepekne vtiahnuť do reality. Salome na ňu karhavo pozrela, no pohľadila ju láskyplne po hlave a usmiala sa.
Znovu sa otočila k jazierku s presvedčením, že to bol jeden z jej výplodov fantázie, no len zatajila dych. Stále tam bol...

Doleva? Doprava? Kam?! Doprava!
V hlavě slyšel ozvěnu svého srdce. Musel běžet dál, to jediné věděl.
Okno, zeď, okno, zeď, zeď, zeď, dveře, někdo, něco. Obrazy kolem něj lítaly jako zběsilé. A nebo on kolem nich...
U boku ucítil náhle pichlavou bolest. Ale musel pořád dále. Musel. Zaběhl za další roh, tentokrát doleva.
Zatracený dav. To bylo jediné, co zpozoroval. Po hlavě do něj vletěl. Postava, postava, postava. Přeskočit dítě. Jako ryba proti proudu se míhal kolem desítek lidí a pak se náhle zastavil. Zjistil, že je venku. Šedé ulice zde končily a s nimi i zástupy lidu.
Ohlédl se. Nikdo jej už nepronásledoval. Neslyšel křik, ani nic podobného. Ulevilo se mu. Pozpátku udělal pár dalších kroků, aby mohl ještě chvíli sledovat ulici, ze které před chvílí vyklouzl. Jen pro jistotu, kdyby se někdo, nebo něco objevilo. Opatrnosti nikdy nebylo dost.
Poté si přiložil dlaň na hruď a uvědomil si, jak jej uvnitř pálí. Všechen ten adrenalin vyprchal a bolest vystoupila na povrch. Nohy, bok, hrudník. Sotva stál. Nasucho polkl.
Rozhlédl se kolem sebe a konečně zjistil, kde že se to vlastně nachází. Tohle místo znal. Tak trochu jej překvapilo, jak daleko ho ti psi prohnali. Musel přeběhnout snad celé město. Divil se, že to zvládl. Že vůbec existuj. Byl to Boloňský lesík. Centrum. Zde neměl co pohledávat. Tahle část města patřila bohatým. Úplně jiným lidem. Vlastě to byla úplně jiná rasa. Nadlidé, kteří svými penězi ovládali vše, co lidské oko mohlo spatřit a mnohdy i více než to...
Opatrně vkročil na měkký trávník parku a pak si uvědomil, že by asi měl chodit po vyznačených cestičkách, který celý park lemovaly jak mravenčí trasy. Tak to asi dělají bohatí vašnostové a jejich paničky, že? Ale nakonec nad tím v mysli mávl rukou, vyndal z kapsy svůj dnešní úlovek a začal si jej prohlížet. Byl špinavý a poškrábaný. Upadl mu...nejednou. Ale on se pro něj vždycky sehnul, i když tím snižoval svůj náskok před pronásledovateli. Instinktivně si to proto zamířil k tmavému jezírku. Nehledě na okolí, které jej pozorovalo, on stále pozoroval své dlaně a to, co v nich měl.
Byly to staré kapesní hodiny. Nebyly ani tak cenné. Nebyly ve skutečnosti ani tak hezké, ale Davidovi připadaly v tu chvíli jako to nejkrásnější, co kdy v životě měl. A měl k tomu pádný důvod. Nejen ten, že kvůli nim riskoval život.
Došel až k břehu jezera, sehnul se a kousek svého šátku namočil v kalné vodě. Začal hodinky láskyplně čistit...

Bola nahnevaná, cítila ako sa jej sťahuje hrdlo úzkosťou a trasú ruky. Presne v týchto chvíľach nenávidela tento život. Otec na ňu kričal a potopil ju pred všetkými dievčatami! Cítila sa zle a trápne. Vedela, že všetky už majú tých svojich mužov...ako smiešne a zároveň hrozne to znelo, ale žiadna nieje zamilovaná...aj keď... Nálada jej poklesla. Ani jedno dievča sa nesťažovalo. Spoločne sa smiali na tom ako im ich snúbenci hovoria o problémoch otcov... a napodobňovali ich. To len ona, Salome na to nemala taký pohľad. Podišla k slávikovi a pousmiala sa, keď zaštebotal svoju krásnu melódiu. Zahľadela sa z okna a zhlboka vydýchla.

Stála v stajni pri svojej krásnej bielej kobylke. Dala jej meno Adelé. Pohladila ju po hlave a pousmiala sa. "Poď, pôjdeme na prechádzku." Nechala ju osedlať a vyrazili.
Klusala mestom, míňala všetkých tých ľudí. Práve touto časťou mesta nerada chodila, bolo tu až príliž otcovych ľudí a bála sa ich. Preto si sťahovala vždy kapucňu hlboko do tváre. No iná cesta tam, kam chcela ísť, nebola. Pomaly prechádzali po ceste, Salome sa stále nervózne obzerala a občas potľapkávala kobylku po krku na ukludnenie, ale ukľudňovala hlavne seba.
Zosadla a vzala uzdu do rúk. Kráčali opusteným parkom vedľa seba, tu si konečne spustila kapucňu z hlavy dole a nechala svoje zlaté vlny spadnúť na chrbát. Tu sa cítila dobre. Spokojne privrela oči a nadýchla sa, avšak to, čo si predstavovala jej hlava tu nebolo. Nebol tu sladký lesný vzduch voňajúci po tráve, ani štebot vtákov v korunách. Bolo tu ticho, len občas začula drozda. Podišla ku kovanej lavičke kúsok od malého jazierka. O operadlo priviazala uzdu Adelé a zahľadela sa na potemnelú vodu. Inde by ju určite zdobili krásne biele alebo rúžové lekná, tu nebolo nič, len tmavozelené smutné listy. V jej mysli to hralo však inak, ona ich tam videla, predstavovala si krásnu azúrovú vodu v ktorej vidí chrbty rýb ako sa pomaly vlnia pod bielimi kvetmi lekien. Potom otvorila oči a vrátila sa do reality, len si ticho vydýchla.