20.5 1840, Paríž

Viac sa nepýtala, pochopila čo znamená zberateľ motýľov v podaní toho starého muža.
Sledovala cestu a pevne mu zvierala dlaň, zrazu si uvedomila, že ju má zranenú tak zovretie povolila, no nepúšťala sa.
Tá vôňa jej zmysli silno udrela. Mimovoľne sa pritiahla k Davidovi a chytila mu aj druhou rukou rameno.
Uznávala, mala trochu...strach. Bola tam strašná tma a všetko bolo také iné, také... živé. Tá vôňa, to bola vôňa trávy a stromov a to čo cítila, život, rozhliadala sa, chcela vidieť viac, nie tmu!
Uvoľnila sa, cítila sa dobre, jej vnútro začal ako med sladiť spev nejakého vtáka. Bolo to...fascinujúce. Okamžite si vytiahla chodidlá z otrasných topánok a opatrne našliapla prstami na zem. Bolo to dobré, no chcela viac.
"Prečo je tu tma?" Spýtala sa ako sa pýtajú malé deti na veci, ktorým nerozumejú.

"Sběratel motýlů." Ušklíbl se David. Možná jí ta odpověď stačit bude, možná ne. Nechal to již na ni a dále ji vedl. Tato chodba byla skoro stejná. Také na zdi byly pruhované tapety a také na nich visely rozličné obrazy. Ale namísto aby šli za světlem, šli právě rovnou do černočerné tmy.
A když do ní vešli, o tvář se mu otřelo něco vlhkého. Pod nohama ucítil měkkou půdu a něco se kolem něj mihlo. Ucítil vůni vlhké trávy a květiny. Někde v dálce uslyšel vyzývavý hlas ptáka, který je zval dále. Všude však jen tma...

Snažila sa rozpoznávať obrazy no nič nezachytila, David nezastavoval a ona ho nechcela s niečím otravovať. Všetko bolo čarovné, s jeho pomocou prešla potôčik a zahľadela sa usmievavo naňho. Vzduch voňal sladko a v nej to vyvolávalo pokoj. Keď vošli a uvidela toho deduška najskôr sa pousmiala, no keď spustil trhlo ňou a keď sa k nej priblížil prešiel jej mráz po chrbte.
Čo je proti pravidlám? Čo ho môže stáť všetko? nerozumela. Otočila hlavu od deduška na Davida a chcela sa ho spýtať no spomenula si na jeho slová, keď ju zaujalo ako vyťahuje z vrecka..motýľa? Celé to bolo pre ňu také..neskutočné ako z rozprávky, mala pocit, že sníva...a veľmi spokojne sa tým snom nechala unášať ďalej. Keď zacítila že David rozhodol, že je čas pokračovať šla, no sledovala poza rameno toho starca. Cez malú škváru zatvárajúcich sa dverí zahliadla niečo z čoho ju zamrazilo a mľasknutie ten mráz ešte umocnilo. Striaslo ju a otočila znovu zrak na Davida, chvíľku skúmala jeho tvár, chcela nejaké slová a keďže on sa nemal k tomu niečo povedať otvorila pusu..."Čo alebo skôr kto to bol?" zvedavo zamrkala.

Jemně sevřel její křehkou dlaň a pomalu vešel do tmavé chodby. Na pruhovaně vytapetovaných zdech visely stovky obrazů, nikdo však v takovém šeru nemohl vidět, co nebo kdo je na nich zobrazen. Někde v dáli byla vidět tečka světla a on se vydal k ní, ji sebevědomě vedl za sebou jako hodnou dcerušku.
Pomalu se blížili ke světlu, které před chvíli bylo jen nepatrným puntíkem. Vzduch byl zde teplejší a voněl jako med. David udělal dlouhý krok přes černý potůček, který proudil z jedné zdi do druhé a takto nelogicky přehrazoval chodbu uprostřed domu. Otočil se, aby pomohl i své drobné souputnici a pak šli dále až ke světlu. "Teď prosím mlčte." Přikázal.
Byly tam dvě lucerny. Jedny dveře. Jedna stolička. A na stoličce seděl starý mužík, který něco žvýkal.
"Vííí-hííí..." začal skřehotat stařec jako šílený. "Tááá-hááám." Pokračoval. "Tě!" Odsekl nakonec, když jeho mžouravý zrak spatřil Davidův doprovod. "Kdo to je? Co to je? Proč tu to je?" Zamával rukama, aby dodal svým slovům na váze. Bez účinku. Pak se naklonil k dívce a začenichal jako honácký pes. "Víš, že je to proti pravidlům? Víš, že Tě to může stát vše?"
David mlčky strčil dlaň do kapsy a pak ji vyndal a nastavil k nosu starce. Dlaň rozevřel a v něm zatřepotal křídly motýl s modrými křídly.
"Óóó, modrásek." Strčil svůj křivý prst před motýla a ten si na něj vyšplhal. "Modrásek..." Prohlížel si motýla těsně před obličejem. "Krásný, krásný..."
David zatím s klidem prošel dveřmi, které stařec tak bedlivě střežil a svůj doprovod vedl za sebou. Než se dveře zavřely, uslyšeli za sebou zamlaskání.

Mlčky naňho pozrela a uvolnila sa. Jemne mu zovrela dlaň do svojich prstíkov a nasledovala ho pociťujúc nervózne, vzrušujúce chvenie v tele. Bolo to možno ním, jeho dotykom, asi najskôr ním, ale všetko ostatné tomu celému pomáhalo. Zhlboka sa nadýchla a nechala sa viesť teraz pripravená aj umrieť, ale verila mu...

Pohlédl do temné chodby za dveřmi a byl si jist tím, že vše je v pořádku a že udělal tak, jak měl. Šátek si z dlaně sundal a pustil jej k zemi. Pak svou dlaň od krve nabídl Salome. "Můžeme jít..."

Sledovala ho ako uhranutá. Čo to robí? Čo to je? on jednoducho otvorí dvere a? ... V hlave jej to všetko vírilo. Videla, ako vyťahuje zranenú ruku. A natiahla k nej ruku svoju, no keď ju ovanul chladný vietor, všetko čo sa stalo sa jej zrazu zdalo ako sen. Stála akurát uprostred pohybu a hľadela za dvere.

"Ano." Přikývl. Samozřejmě, že na ni bude dávat pozor. Po dnešní události už snad navěky. Bylo tomu snad tisíc let, kdy se naposledy o někoho tak bál a kdy kvůli někomu něco podobného provedl.
"Dejte mi chviličku." Přešel před ní, sundal si z ruky šátek a ten si pak omotal kolem dlaně. Začal se prsty dotýkat rozličných "okýnek" na dveřích. Červeného, modrého, fialového, žlutého, červeného, zeleného. Jakoby hrál na nějaký němý hudební nástroj. A dále se jich dotýkal, tvář měl zamyšlenou a pak se jednoduše rozmáchl a jedno z okýnek omotanou pěstí prorazil. Gong. Pak ruku protáhl dovnitř a dveře z druhé strany odemkl klíčkem, který tam jen tak trčel. Vytáhl zkrvavenou ruku ven, setřásl z ní střepy. Šátek nebyl zase tak účinný, ale on to ignoroval. Otevřel pomalu dveře a je ofoukl studený vítr...

"Ďakujem Vám." Pousmiala sa a už len zo zvyku jemne pokrčila kolená, čo zistila, bola asi hlúposť, pretože sa jej boľavé nohy rozochveli, a len tak, tak, že ju udržali. Nespúšťala z neho zrak. Prichytila sa ako si hovorí, že sa jej páči, ako na ňu hľadí a potom si spomenula na... a striaslo ju. No on taký nebol. Odhodlane sa usmiala.
Zahľadela sa na tie dvere. Jediným krokom k nim vykročila a zastala. Pozrela na Davida a opýtala sa ho jedinú otázku.
"Budete na mňa dávať pozor?"

Její šaty silně kontrastovaly se sinalou pletí. A on si uvědomil, jak je půvabná. Zamyslel se, jestli má vůbec cenu někam cestovat, když tu pravou krásu může vidět teď a tady. Pak uviděl ty otlačené značky na jejich pažích. Chtěl se jich dotknout, polaskat je jen tak jemnými dotyky a...tak dále. Nakonec si uvědomil, že asi příliš dlouho mlčel a prohlížel si jí, až nakonec úkosem pravil: "Sluší Vám to." Když to slyšel ve své hlavě, znělo to mnohem lépe.
Pak mávnul kolem sebe. "Nacházíme se v domě se znakem černého potkana." Nakonec ukázal na druhé dveře, jejichž střed byl složen z malých skleněných okýnek. Ty vedly kdovíkam. "A zde je brána do snových míst, Salome."

Nechala ho, nech jej ho dá dole a ostala tam pred ním stáť v tých krvavo červených šatoch. Na krku sa jej potemnelo leskol ónyx a bola skoro rovnaká ako keď stála ráno pred zrkadlom, no namiesto bledého púdru mala prirodzene bledú farbu strachu a únavy, a vlasy neboli dokonale učesané, no trochu divokejšie, a na rukách teraz mala aj jemne červené škvrny od prstov toho muža.
Pousmiala sa naňho a rozhliadla sa znovu.
"Kde ..to sme?" Začala byť trochu... nervózna, ale tak príjemne nervózna. Rozhodla sa nechať to čo je vonku, vonku a teraz sa sústrediť len na túto chvíľu.

Sundal si kabátec a hodil jej na věšák, který tam jakoby byl připraven pro tuto chvíli. Zůstal tam stát v bílé košili a prohlédl si ji.
"Ten nebudete potřebovat." Mávnul rukou k jejímu maskování. Přešel k ní a bez okolků jí začal pomáhat ven z kabátu.

Zhlboka oddychovala. Miestnosť bola malá, na malý okamih dostala strach. Hruď sa jej dvíhala a zas klesala a jediné čo počula bol vlastný dych, keď sa ozval jeho hlas.
Keď ho počula oddýchla si.
"Aj Vám pane." Odvetila potichu jemne zachrípnutým hlasom. Opätovala mu pohľad a utopila sa v jeho očiach.

Kdyby mohl, tloukl by se do hlavy, že vůbec připustil, aby se tohle stalo. Ale nyní již bylo pozdě. Moc pozdě. Ona měla za sebou krutou zkušenost a on...on zabil. Nedalo se to vrátit zpět. A tak prostě šel, vedl ji ulicemi. Věděl, že s ním bude v bezpečí, přesto spěchal, aby měli ulice dávno za sebou, aby byli konečně uvnitř. Zašel za roh a jen očkem zkontroloval, zda-li je Salome v pořádku. Byla zadýchaná, ale už to bylo jen kousek. Kousek od snů...
Postavil se ke dveřím, nad kterými visel štít s potkanem. Volnou rukou odněkud vyštrachal klíč a zasunul jej do bytelného zámku. Dveře odemkl, než je však otevřel, udělal prazvláštní pohyb dlaní. Poté až popadl za kliku a oba vletěli dovnitř. Dveře zase zavřel a zamkl ze strany druhé a ještě je podepřel petlicí, které ležela vedle nich. Zapálil malou lucernu.
Nacházeli se v malé čtvercovité místnosti, která byla až na dvoje dveře a věšák úplně prázdná. On se k ní otočil a konečně se na ní zahleděl tím svým pohledem. "Dobrý večer, Salome..."

Podkýňala sa za ním, nohy sa jej ledva prepletali. Ohliadla sa za mŕtvolou toho muža a prudko odvrátila tvár. Stále cítila na sebe jeho dotyk. Ani si neuvedomovala kadiaľ idú, len išla, nechala sa viesť jeho rukou, len čo si pridržiavala šaty stále roztrasenou rukou.
Keby toto vedela, prišla by? To teraz nemohla povedať. Sama si priznávala svoju naivitu, ako si len dievča môže myslieť že v celom Paríži sú len dámy a páni? Kde to žila? Pľúca ju pálili, pery vyschli. Lapala po dychu a snažila sa udržať s Davidom krok, náročnejší deň ešte nezažila a v tom jej prišli na rozum rodičia. Tušia že tam nieje? Aká bola sebecká, keby sa dnes niečo stalo...toľko chýb. Dúfala len, že to a ten, kvôli čomu prišla bude stáť za to. S novým rozochveným odhodlaním sa nadýchla a nechala viesť...

Zarazil se, když se na něj ta malá přilepila. Chvilku jen bezmocně stál, ruce zastaveny uprostřed pohybu a nevěděl, co dělat. Pak však ucítil, jak její slzy promáčí mu košili, jak se na něj tisknou její něžná ňadra, a jak ho lechtá její vůně. Roztál. Neobratně ji objal a přivinul k sobě. Měl chuť ji políbit do vlasů, ale nakonec se ubránil své touze. Další facka od reality. Co zde ještě dělají? Zase ji popadl za malou ručku a beze slova ji začal vést někam do temné uličky.

Chvíľu váhala, či prijať jeho ruku, alebo nie, no nakoniec sa rozhodla ju prijať.
Postavila, sa chvíľu len stála no potom sa mu bezmyšlienkovite vrhla do náruče a začala zas plakať a pomedzi nešťastné vzlyky mu opakovala: "Ďakujem...ďakujem..ďakujem.."

"David, David..," znělo mu v hlavě. Znal to jméno, bylo jeho. On však sledoval kaluž krve, která se jako šarlatový závoj rozprostírala pod mužem, kterého právě zabil. Zasloužil si to. Cítil pocit zadostiučinění. Bylo to pro něj skoro neznámé. Krásné. Chtěl to cítit celý život, kéž by mohl. Díky tomu si konečně začal uvědomovat, proč je zde a myšlenky si zase našly cestu do reality. Vzpamatoval se, když naposledy uslyšel: "David!" a pohledem střelil po dívce. Podal jí mlčky ruku.

Slzy jej zahmlili zrak, a vlastne sa ani pozerať nechcela. Čo všetko obetovala, pre..nič? Jej telo sa vzdalo no zrazu, zacítila slobodu od tej osoby. Stále plakala a vzlykala no matne si uvedomovala, čo sa deje. Videla krv a to ju vydesilo, odtiahla sa prudko ďalej a snažila sa ukľudniť, zdvihla pohľad na jej záchrancu a srdce jej takmer prestalo biť. Pretrela si roztrasenými rukami oči a naprávala si sukňu šiat. To čo videla v jeho očiach... sa jej nepáčilo, mala z toho horší pocit ako z toho všetkého ostatného.
"David.." povedala polohlasom a dúfala, že ju počuje a zaregistruje. Triasla sa a stále potichu vzlykala, šli na ňu mdloby no ak ju David nevnímal, stále vyslovovala jeho meno, kým nezareaguje.

Byl blízko, hodně blízko. Viděl záda toho mrzáka, který se na NÍ sápal. Byl mohutný, byl velký a určitě i silný. Napadlo ho, co když ho nepřemůže silou? Co když zklame? Ten hnusný bastard. Musí dostat to, co zaslouží. David se rozhlédl okolo, ale nikdo krom něj projevil zájem o tu běžnost těchto ulic. Dívka křičela, zmítala se, prosila. On pokračoval. Muž si bere násilím ženu. Nic nenormálního přeci. Ale tím lépe pro něj. Srdce se mu rozbušilo, když stál těsně za ním, někde pod hrudí jej začalo pálit a celým tělem projela vlna štiplavého mrazu. Popadl toho chudáka za vlasy. Šlachovité svaly se mu napnuly jako lodní lana, když se mu silou pokusil zaklonit hlavu. Ten mrzák na něj pohlédl v podivném úšklebku, ze kterého vyzařovalo uspokojení. David přiložil hranu své dlaně k jeho krku a jemně po něm přejel. Bylo to jako pohlazení. Usmál se nehezky. Chvíli trvalo, než mrzákovi ztuhl úšklebek na rtech. Jeho krk ozdobila červená linka. Jako stuha na dárečku. Která se s chutí rozevřela a začala z ní pryštit krev. Mrzák začal chroptět, pustil dívku a sevřel si hrdlo, když jej David za hlavu stáhl dozadu a ránu tak ještě více otevřel. Mladík pak jen sledoval, jak se ten bastard svíjí na zemi. Na to, proč zde je a proč to dělá, jakoby úplně zapomněl...

"Nie! Pustite ma!" skríkla a snažila sa ťahať od toho tvora preč. Z jeho...hlasu, dychu a hlavne dotyku sa jej robilo zle.
Snažila sa ho odsotiť nohami, rukami ale aj tak bola táto..osoba silnejšia. Zachvátila ju panika. Prosila o pomoc, no márne, ako keby ani táto chvíľa neexistovala. Možno sa niekto pozrel, no buď šiel ľahostajne ďaľej, alebo sa radšej nepriznával ani sebe samému, že to jeho oči vidia.
Po tváry jej začali tiecť slzy, nevládala sa už vzpierať, korzet ju dusil a pľúca nestačili. Zatočila sa jej hlava. Jej odpor sa začínal strácať, nie pre to, že by chcela, ale jednoducho už nemohla ďalej. "Prosím, nie, prosím.." Vzlykala a snažila sa aspoň o jediné, nedovoliť to najhoršie...

To musela být ona. Spatřil ji, jak spěchá nábřežím, zahalena v prostý plášť. Cítil, že je to ona, určitě to byla ona. Oči mu zazářily. A hned zase zhasly, když si všiml muže, který se kolem ní motal. Viděl jeho hnusné spáry, jak se jí chtějí dotknout, ten úlisný obličej, chvějící se ústa, která chtěla kousat a žvýkat...ji. Projela jím vlna zloby, zachvěl se, sevřel dlaně v pěst a vyrazil kupředu.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Ta bytost se po ní hned vrhla. "Pomůžu Vám...o ano." Ucítila jeho smradlavý dech, slyšela, jak jeho zuby cvakají. Ucítila tlak jeho těla, který se na ni snášel, jeho suchá dlaně, jak jí šmátrají po těle a snaží se dostat pod sukni. "Nebojte se, jsem hodný." Vrčel na ni.

"Nie, ďakujem." Hlesla a pokúsila sa pobehnúť nech si získa pred mužom náskok. Zvidhla pohľad, musela sa sústrediť, ak by sa stratila... Striaslo ju, nechcela si to ani len predstaviť. Prudko sa obzrela a pozrela na muža. Srdce jej zovrela úzkosť a do mysle vstúpili pochybnosti. Čo keď ju ten David nechá napospas týmto..ľuďom? Čo keď ju sem zavolal presne pre to, aby sa bála a aby sa cítila zúfalo, pre to, aby jej ublížil? Trochu spomalila, no potom potriasla hlavou a začala sa v mysli karhať.
Nemysli na takéto veci! Spomeň si na jeho oči... a to jej dodalo trochu odvahy ísť ďalej, no chvíľka nepozornosti spôsobila, že jej bolavé chodidlá ju prestali poslúchať a topánka sa jej zachytila do praskliny v zemi.
"Ach.." vydýchla vydesene a spadla na zem...

Pohlédl ve spěchu na hodinky. V tuto dobu musela být někde za mostem. Možná dále, pokud vyšla dříve. Už jen jedna ulice a měl by ji vidět. Snad ještě nepoznala pravou podstatu zdejšího kraje. Chlast, pot, krev, špína...a nebezpečí.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Z toho muže, nebo co to bylo, šel strach a po ruce nikdo, kdo by jí z téhle situace vytrhl. Skupinka pobudů na nábřeží popíjela laciné víno. Jeden z nich zvracel přes zábradlí a ostatní se tomu náramně smáli. Jakási ženština chytla za ocas krysu a pak ji strčila do rezavé klícky. Lascivně na ni zamlaskala a prstem ji začala škádlit. Nikdo nechtěl vědět, co s ní bude dělat. Dělníci se sklopenými zraky se loudali do svých skromných domovů, kde je čekaly vyzáblé rodiny, očekávající pár franků do společné kasičky.
"Nebojte se, ukážu Vám nejkrásnější místa týhle čtvrti, vopravdu." Kuckavý smích se ozval z její druhé strany. Ten muž, nebo co to bylo, se jí stále držel v patách a nevypadalo to, že ji jen tak opustí.

Trhlo ňou. Nejaký zvuk. Tu sa bála. Tu už áno.
Snažila sa neísť príliš rýchlo, ale keď sa jej popri nohách prešuchlo niečo, snáď len potkan, dobre že neskríkla.
Už tam chcela byť, slzy mala na krajíčku, no držala sa, aspoň zatiaľ.
Chce nájsť tie záhrady, ale keď kukala do mapky, zisťovala, že sú ešte dosť ďaleko a zrazu sa pri nej ozval hlas. Ani len sa neodvážila pozrieť komu patrí, len veľmi potichu a veľmi vydesene odpovedala.
"Nič nehľadám, viem presne kam idem.." Odvetila a po troche pridala do kroku a sklonila tvár. Ach bože, nech je koniec, nech som už tam. Modlila sa v duchu.

Zbývalo mnoho času do šesté. Ale on už tam dávno stál. Na rohu Románské uličky, přesně pod štítem s černou krysou. Přesně tam. Na sobě měl černý kabát, černé kalhoty a ty své těžké boty, které přežily snad všechno. Kolem krku měl ovázaný bílý šátek s černými proužky. Zápěstí zdobily mnohé náramky s přerůznými symboly. Byly to kruhy, hvězdy, kříže. Pokaždé, když pohnul rukou, chichotavě zacinkaly. Inu, vypadal by náš David i elegantně, kdyby věci nebyly dávno sešlé, kdyby na něm neplandaly jako na strašákovi, avšak...něco na něm i přes všechna ta fakta bylo. Něco kouzelného, možná..? Něco strašidelného...
A tak tam postával a říkal si, že byl tak trochu hlupák, když té dívce řekl, ať dojde až sem. Věděl, že včera jednal impulzivně a že toužil po tom, aby ona na oplátku viděla druhou stranu města, kde růžové sny se mění v noční můru. Ale nyní, když měl mysl jasnou, měl o ní zcela prostý strach a co chvilku musel zahánět myšlenku toho, že jí vyjde naproti. Ale co když to zvládne? Co když se minou? Co když potřebuje takovou lekci? Co když..? Nevěděl a tak stál jako přivázaný na tom rohu a lhostejně sledoval okolí. Mihotající se postavy, zachycené ve stínech na popraskané dlažbě. Obchodníci skládající své neprodané zboží. Vandrák s kytarou, brnkající jemu neznámou melodii. Povoz tažený pohublým párem koní proklapal kolem něj a on se odlepil od rohu a vydal se jí naproti.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Nábřeží na druhé straně města bylo úplně jiné. Slunce zde snad chodilo jen ze zvyku a světla moc nenabízelo. Možná kvůli tomu hnědému nebi. Ten nádech mu dodávaly všudypřítomné komíny. A možná se slunci tahle část města prostě jen nelíbila. Jeden však byl rád, že vůbec svítí. Domy se sněhovými omítkami se změnily v šedé stavby, naklánějící se k sobě a držící pohromadě snad jen ze zvyku. Dlažba byla popraskaná a místy chyběla úplně. Zde nebyly zástupy krásných lidí. Ulice byly poloprázdné. Občas se zjevil nějaký dělník. Občas nějaká strhaná žena. A občas nikdo.
"Kampak máte namířeno?" Ozval se chraplavý hlas vedle ní. "Hledáte něco?" Ptal se dále a držel s ní krok.

Slúžka jej otvorila dvere a Salome ako vošla, div, že sa neotočila a neušla. Mala chuť skriviť tvár do škaredej grimasy, no aj v tom sa prekonala. Jednoducho kráčala k stolíku s kamenným výrazom.
"Monsieur Binet." Naddvihla si sukňu a jemne sa uklonila raz jednému raz druhému. Potom sa jemne uklonila aj obom svojim rodičom a sadla si.
Doniesli im čaj. Salome celú dobu mlčala... radšej nechala svoju myseľ odplávať do krásnych svetov, ktoré jej chce ukázať ten mladý pán. Videla ho, ako ju vedie vysokou trávou a..."Salome."
"Áno?"
"Salome!"
"Áno." A zrazu ňou niečo zatriaslo. Vrátila sa do reality. Všetci na ňu hľadeli trošku znepokojene. Len ten Vilain hľadel skôr nižšie...
"Som v poriadku, nemajte starosť." Odpila si z čaju. Po očku sledovala hodiny, ak to chce stihnúť musí začať zo svojim plánom už.
Bez slova sa postavila, začala "zťažka" dýchať a podoprela sa rukou o operadlo.
"Prepáčte, ale... ostalo mi nejak..." a zrútila sa na zem.
Dúfala, že jej herecké schopnosti budú dobré a asi boli, pretože jej mama okamžite dala zavolať pomoc. Jej otec a Monsieur Vilain ju odniesli do jej izby. Chvíľu pri nej stáli a ona ich počúvala, keď sa odhodlala pootvoriť oči.
Prvá pri nej bola Alice.
"Si v poriadku Salome? Ach dcérenka, tú slúžku potrestáme. "
No Salome jej skočila do reči. "To potrestajte skôr otca, ten prikázal na dĺžku predlaktia." Zamumlala potichu a unavene vydýchla.
Louis niečo zamumlal. No Salome nemala čas.
"Necháte ma prosím oddychovať? Vydýchate mi tu vzduch." Pousmiala sa na svoju matku a tá len prikývla.
Postupne opustili izbu a ako posledný Vilain, ktorý k nej ešte pristúpil.
"Zajtra drahá Salome." a pobozkal jej ruku.
"Zbohom monsieur Binet." A zavrela oči, no sluch mala nastražený. Kroky dozneli. Prudko otvorila oči a posadila sa.
Nikde nikto. Vstala a podišla ku skrini, vytiahla najošumelejší plášť aký má a obliekla sa doň.
Premýšľala kade. Cez balkón? Cez chodbu? Tam ak niekoho stretne je všetko stratené. Vyklonila sa z okna. Bolo to vysoko, veľmi vysoko.Celá sa triasla napätím. Vrátila sa ku skrini...pochodovala a premýšľala čo spraví, potom sa rozhodla pre klasický útek s romantických príbehov a rýchlo vyzliekla povlečenie z postele. Povzdychla... ak zle dopadne zabije sa. Ak dopadne dobre..príde o nohy. Pozaťahovala to z celej svojej slabej sily a potom ju napadlo. Podišla ku dverám a zamkla. Ak niekto uvidí z balkóna visieť toto nenechá to tak. Čo teraz? Pozrela na svoje nohy.
Prsty mala dorezané a boľavé. Obula si tie topánky a z dekoltu vytiahla malú mapku na ktorú si vyznačila cestu a odhodlane vykročila.
Preplietala sa pomedzi tých ľudí, snažila sa im vyhýbať no niektorí ako keby sami do nej narážali z vlastnej vôle. Bola vystresovaná. Po očku hľadela do mapy a tu ju niekto potiahol za plášť a len tak tak, že jej nestiahol kapucňu z hlavy. Prudko sa obzrela a vytrhla okraj plášťa z rúk nejakého chudáka. Jediné čo žiadal bola minca, malá medená minca. Salome privrela oči a dala si dole jednu malú striebornú náušničku. Bola fakt malinká, no pre človeka ako on cenná. Vložila ju chudákovi do ruky. Muž chrapľavo poďakoval a Salome už bola v ceste ďalej. Blížila sa k Invalidovni. Nervozita stúpala. Keď príde k Notre- Dame bude najďalej ako kedykoľvek bola.
Zastala. Pred ňou sa týčila budova o akej sa jej nesnívalo. Schovávala sa v jej tieni a skoro s otvorenou pusou hľadela na tú krásu, no musela sa spamätať. Čas postupoval a ju už strašne boleli nôžky. Ponáhľala sa ďalej, no bola už unavená a spotené pramienky vlasov sa jej lepili na čelo a spánky.

Probudil se, když se první sluneční paprsky přehouply přes vysoké střechy činžovních domů a vlezly drze až k němu do pokoje. Jako naschvál, přímo do jeho tváře. Pokusil se jim vzdorovat odhodlaným krokem - přehodil si deku přes obličej. Avšak již bylo pozdě. Razantně proto vstal a přešel ke kádi s vodou. Vzal ji, odnesl k oknu a pak ji vylil na ulici, jak to bylo běžné. Do konvice napustil z chodby relativně čistou vodu a káď znova naplnil. Po menší očistě si nazul své těžké jezdecké boty až ke kolenům a jen v polorozevláté bílé košili vyšel ven na ulici, kde herald vyřvával novinky včerejšího dne a dnešního rána. Samozřejmě mluvil o úmrtí. David mu beze slova podal drobnou minci a ranní listy si od něj vzal. Pak šel až na nábřeží a pohlédl do své dlaně, kde byla ta samá mince, kterou dal heroldovi. Schoval si jí do kapsy u kalhot. Opřel se o zábradlí a polohlasem si pro sebe četl: "...obchodník spáchal sebevraždu. Nabodl se bradou na hák určený pro vepřové půlky." Ta představa byla pro něj zábavně děsivá. Dočista si ji představil a ušklíbl se. Ten obchodník byl buď blázen, nebo jen chtěl pobavit pařížskou společnost. Noviny složil a strčil si je pod paži. Sledoval umouněnou Seinu a vše, co se po ní plavilo. Od krys, až po větší obchodní loďky. Někdy měl chuť nasednout na jednou z těch lodí, ukrást ji třeba a odplout někam...někam daleko. Na širý oceán. Kde by byl jen on a jeho myšlenky. Otočil se a podíval se k temné ulici, které vévodilo obrovské ozubené kolo, točící se u vysokých komínů zdejší slévárny. Kolem něj se motaly malé vzducholodě s názvy firem a jmény průmyslníků. A pod nimi, hluboko pod nimi...stovky noh, co chodí sem a tam. Tolik ustaraných tváří. Tolik špíny. A všechen ten ruch. Ale asi by mu to tu chybělo. Dodal ke svým předešlým myšlenkám.
Než se vrátil zpátky do bytu, "koupil" si ještě bochník okoralého chleba a dvě vysušená jablka. Bylo to to nejlepší, co dokázal sehnat. Doma se pak do své pozdní snídaně s chutí pustil. Přitom vytáhl starou plechovou krabičku s malým hodinářským náčiním. Začal se babrat v hodinkách. Nebyl si tak úplně jist, co dělá, ale přeci ten strojek musel mít nějaký rozumný koloběh, že ano, takže když utáhne tohle a tamto povolí a nakonec natáhne tohle...hm, možná by to mohlo. Jít! Povedlo se. Vyklonil se z okna, aby pohlédl na nejbližší kostelní věž a nastavil si přesný čas. Konec.
Zbývaly tři hodiny do setkání a on začal v hlavě pomalu utkávat pavučinku kouzel...

Prebral ju kŕč v nohe. Prudko si sadla a chytila sa za lýtko, pričom sa pokúšala rozdýchať bolesť. Dnešný deň sa začal krásne.
Posadila sa na posteľ a pomaly vstala. Obliekla si len jednoduché šaty, žiadne korzety ani nič podobné. Rozhodla sa, že spravý prvých pár vecí hneď a odišla do knižnice ich domu.
Našla mapu paríža... a presne tú cestu ktorou sa mala vydať. Vytrhla ten štvorček a zložila ho, bezpečne ukryla do záhybu šiat.
Prvý krok splnený. Ešte je len ráno. deň bude hrozne dlhý a ona musí vymyslieť ako sa dostane z domu bez toho, aby sa zvolal poplach a začali ju hľadať. Počula zvonček na raňajky a rýchlo vykĺzla von z miestnosti...
Presne tak deň sa strašne vliekol...a ona nevedela čo spraví. Prešiel obed.
Hodiny ubiehali, pomaly. Okolo jednej si sadla ku klavíru, že si zahrá, no bola nervózna a plná vzrušenia, jej plán sa už rysoval a je sa neuveriteľne triasli ruky...
Tri hodiny. Akurát ju slúžka obliekala do krvavočervených korzetových šiat. Pás jej sťahovala a sťahovala.
"Stačí!" zavelila Salome priškrtene, no slúžka neprestávala.
"Pán prikázal na dĺžku predlaktia." Povedala placho. V tom sa jej Salome vytrhla z rúk.
"Môj otec sa zbláznil. Tým, že mi znemožní dýchať nezabezpečí väčší objem v dekolte! Zaviaž mi to a odíď." Hlesla unavene.
Slúžka poslúchla a Salome len hlesla. Na korzety bola zvyknutá, ale toto? Prešla k zrkadlu a zahľadela sa na seba. Páčila sa samej sebe, to uznala.
Zahľadeľa sa na svoju tvár, jej bledosť trochu zvýraznili, pery nabrali sýty odtieň červenej a celú tvár jej lemovali jemné zlaté vlny spadajúce na chrbát v zapletenom voľnom cope. Pár prameňov jej spadalo na ramená a v dekolte sa jej rovno nad hebkými kopčekmi pŕs vynímal náhrdelník z vylešteným ónyxom. Šaty jej obopínali hrudník v pevnom korzete z krvavo červeného brokátu. Ramená mala odhalené a sukňa jemne šumela pri jej pohyboch. Prejsť taký kus mesta v tomto, bez koňa bude namáhavé. Hlavne, keď nemohla ani len poriadne dýchať. Prešla si prstom po kľúčnych kostiach. Na rukách mala červené rukavičky z jemnej čipky, prsty nezdobili prstene.
Ach, keby ma len bol videl teraz David...prebehlo jej mysľou a hneď sa nad svojimi myšlienkami pokarhala. Na čo to myslí.
Ale radšej by bola, keby dnes večer ten, kto ju žiadal o ruku bol on ..ako...ako...Zovrela ruku do pästí. Prišla slúžka a oznámila jej príchod pána Bineta. Nočná mora sa mohla začať.

Výkřik! Trhl sebou a vyděšeně se rozhlédl. Chvilku pátral ve tmě. Stíny v rozích však byly prázdné. Stejně jako jeho pokoj. Nikdo. Zjistil, že ten výkřik, který jej vzbudil, byl jeho vlastní. "Zatraceně." Zasyčel a popadl se za hlavu, ve které nyní poletovaly tisícovky střepů a všude, kde se dotkly, zanechávaly ozvěnu bolesti. Už zase. Zvedl se z postele a zamířil si to rovnou ke kádi s vodou, kde si smočil obličej. Jakoby chtěl tu bolest jen tak spláchnout. Sledoval svůj temný obraz v té vodě a jak se pitvořil, když na něj dopadaly skromné kapky z jeho brady. Zase přešel k posteli, když se vynadíval. Na zeď mu dnes ráno přibude další list novin, zamyslil se. Vždycky tomu tak bylo a už nevěřil tomu, že je to jen náhoda. Vždycky jej přišla děsit noční můra, když se ráno dočetl o nějakém záhadném úmrtí. Ale co se dalo dělat? Třeba je to jen součást jeho údělu. Součást toho být krapet jiný, než si svět přeje. Doufal, že jednou tomu přijde na kloub, že jednou se "vyléčí" a bude jen mágem.
Sundal ze sebe kabát a košili, ve kterých usnul a světu tak obnažil své pomalované tělo. Na jeho bledé kůži, od břicha, přes boky, na ramena až k pažím se svíjely a proplétaly jako hadi černorudé paprsky vycházející ze slunce, vlastně malé černé spirály, která se točila těsně pod hrudí. Na zádech se sluneční paprsky zase spojovaly a znovu tvořily spirálu stejnou jako na hrudi, jen o něco málo větší. Ještě si sundal boty a zase ulehl na rozestlanou postel. Brzy mělo svítat a on se cítil, jakoby nezamhouřil oka. Však dnešek byl pro něj ničím. Musel si jen sehnat něco k snědku, mohl by také opravit ony hodinky a pak večer jít prozradit své tajemství. To bylo vše. Mohl ještě spát. Přivřel oči a začal přemýšlet o tom, co té slečně předvede. Musí to být něco úžasného. Něco, o čem nikdy nečetla v tlustých dobrodružných knihách a cestopisech, které určitě mohla najít v knihovně svého otce. Určitě to bude něco úžasného, ano...a pak jej zase pohltily sny.

Nechápala, čo to otec robí. Dal si ju priviesť do pracovne a posadiť na stoličku ktorú nazýval "výpoveď". Mala z toho stiesnený pocit. Sedela tam v jeho ošumelej pracovni. Vedela, že sa im nebude páčiť to, že neohlásila kam pôjde a aj to, že sa vrátila až večer...ale toto?
Zrazu sa otvorili dvere a vošiel tam jej otec a v pätách mal jej mamu a jedného muža. Srdce jej pokleslo bol to pán Binet.
Tušila čo bude teraz nasledovať a nechcela aby sa to stalo. Prudko vstala, ani sa dvere nezatvorili.
"Otec, ale!"
"Žiadne ale!" Prerušil ju zlovoľným nahnevaným hlasom.
Salome stíchla a zbledla. Toto je snáď len zlý sen.
"Pán Binet sa rozhodol, že ťa chce za ženu pre svojho syna, Salome." Predniesol Louis Bours slávnostne.
Salome pozrela na svoju matku, tá len mlčala.
"Zajtra v poobedňajších až večerných hodinách príde Monsieur Vilain na návštevu tak sa na to pripravte."
"Ale.."
"Rozhodli sme sa, naša dohoda je potvrdená." Tentokrát sa ozval pán Binet.
"Ale.." hlas jej poklesol.
"Môžeš odísť dcéra." Ukázal Louis k dverám.
Salome zdvihla pohľad. Oči sa jej leskly, no pery mala pevne zovreté. Venovala jediný pohľad otcovi. Jej matka si prikryla pery rukou.
Z vztýčenou hlavou dokráčala a zatresla za sebou dvere.

Prišla do svojej izby. Potichu ako myška privrela dvere a následne sa po nich zosunula k zemi a rozplakala sa. Plakala dlho, s tvárou zaborenou do látky šiat. Slávik mlčal, ani len nepípol.
Tma zahalila jej izbu, keď zistila, že ju niekto uložil do postele. Prebrala sa a zahliadla tvár svojej matky.
"Odíď." Povedala len a nedovolila jej ani povoliť viazanie.
Alice vedela. Preto len pohľadila svoju krásnu dcéru po vlasoch a opustila izbu. Salome ostala sedieť. Potom si začala povolovať viazanie a uprostred činnosti ju zas pochytil plač.
Konečne sa dostala z väzenia urodzenosti a zabalila sa do perín jej mäkkej postele. Než zaspala počula slávika.

Chvilku sledoval, jak ujíždí v dáli. Pak zmizela a on zůstal úplně sám. Poprvé se pousmál za celou dobu, ale nevěděl proč. Možná proto, že se mu to celé líbilo, možná proto, že se mu líbila právě ona. Možná proto, že by nikdy neřekl, že něco podobného se stane. Možná proto, že udělal největší chybu svého života a možná proto, že tomu bylo přesně naopak. Ale možná to byl jen smutný úsměv. V hlavě mu vrtala myšlenka, že zítra nepřijde. Že jí po dnešku nikam nepustí, že tam netrefí, že se jí něco stane...vždyť ji vyslal do jiného světa, který určitě neznala. A tak, ač sám nechtěl, začal o tu skoro neznámou dívku mít strach.
Pak si však uvědomil, že on sám je nyní za nepřátelskou linií. Musel se nějak dostat zpátky domů a to rychle, než odbije šestá. A tak se vydal na cestu s myšlenkami jako loutkami na tenkých nitkách.
V ulicích bylo stále dosti lidí, a on se mezi nimi mlčky proplétal jako černá ovce bílým stádem. Hlavu měl skloněnou, nešel ani rychle, ani pomalu. Nechtěl vzbudit ani trochu pozornosti a taky se mu to dařilo. Postupem času došel až k Seině. Držel se jejího nábřeží a šel dále, dále. Voda začínala tmavnout a bílé parníčky vystřídaly bárky pochybného stavu, převážející všelijaké zboží. Nakonec se zjevil v šedých ulicích periférie, tam byl doma.
Spokojeně si oddechl, když uviděl ten starý oprýskaný barák. Otevřel uvrzané dveře s číslem 66 a vystoupal po ztrouchnivělých schodech do patra. Z vrchních pater uslyšel nějaký výkřik, zřejmě sousedi měli peprný večer a mu to bylo úplně ukradené. Odemkl dveře do svého brlohu. V světle zapadajícího slunce, které se dovnitř prodíralo skrze polorozpadlé okenice, se třpytily snítky prachu, které vzduchem ledabyle poletovaly. Špičkami prstů přejel po zdi, která byla kompletně pokryta listy z ranních novin. "Vražda na Champs-Elyseé", "Dveřník umřel rukou svého pána", "Utopenec pod mostem Sv.Víta", tak zněly titulky, které kdysi děsily Paříž a on jimi nyní zdobil své zdi. Přešel po pokoji a žuchl do staré, leč pohodlné postele. Přivřel oči, a konečně odstřihl provázky těch myšlenkových loutek o tom, jaké to zítra bude a jestli je ona taková, jak se mu skutečně jeví. Nebo si z něj udělala legraci..? Už to nehodlal dále řešit. Odpoví až zítřek...

Venovala mu ešte jeden pohľad a v sedle sa jemne uklonila.
Spravila perami krátky zvuk a Adelé sa otočila na odchod. Popohnala kobylku do klusu. Keď bola ´dalej obzrela sa za ním a konečne, po dlhej dobe sa jej srdce prudko rozbúchalo. Čo to robí? Ide proti všetkým pravidlám.
Keby ju videl otec, trest by ju neminul. Počula ho, jeho slová sa jej vynárali v hlave ako veľmi krutá výstraha
"Vybavuješ sa s hocijakým otrhancom z ulice, potratila si rozum? Toto je moja dcéra? ...." prudko potriasla hlavou. Popohnala Adelé do cvalu. Dostala nutkanie sa tam vrátiť. Vrátiť a dúfať, že tam ten mladý pán bude. No prekonala sa, hnala Adelé ďalej. Nevnímala rozruch okolo seba. Nie, ešte nechce ísť domov. Prešla okolo ulice vedúcej k domu.
Cítila chvíľku slobody a chcela si ju ponechať. Niečo ju však donútilo zastaviť. Počula za sebou ďaľšieho jazdca. Povzdychla. Nejaký otcov sluha ju našiel.
Mala pravdu, našiel. Bez ďaľších slov sa nechala odviesť domov a stalo sa to, čo očakávala.

Sledoval, jak se vyhoupla na kobylku a musel si přiznat, že její zkušené pohyby na něj udělaly dojem. Když se pak schovala do kapuce, byla někým jiným. Nepoznal by ji. Možná jen díky těm zlatavým pramenům, které i přes její snahu občas vykoukly ven.
"Určitě se těšte. Je na co..." Zabodl pohled tam, kde tušil její oči. "A já budu také. Věřím, že se vše povede a nikdo Vás nepřiváže k onomu sloupu z mramoru." Udělal jemné pukrle a pravil: "Na brzkou shledanou, Salome, dámo z parku, co nestydí se mluvit se zapovězenými. A Adelé...kobylko." Dořekl a někde uvnitř se tomu určitě zasmál.

Pozrela na kobylku trochu smutne a pohľadila ju po nose.
"Volá sa Adelé, bude mi to lámať srdce, ale dobre ako si želáte." Pousmiala sa. Zahľadela sa na hodinky. Potom zas naňho.
"Asi áno. Teším sa na naše ďaľšie stretnutie David, ktorému voda ukradla oči." Podišla k sedlu a zasadila do strmeňu nohu. Ladne sa vyšvihla a vysadla na dámske sedlo. Venovala mu dlhý pohľad a ukryla si vlasy do kapucne, ktorú si stiahla hlboko do tváre.

"Přesně tak." Pokud jej překvapilo, že na jeho nabídku přikývla, nedal to na sobě znát. Byl si jistý tím, že ji tam prostě vezme, stůj co stůj. Třeba kdyby měl jít proti celému světu! Bude konečně mít s kým sdílet své tajemství, to strašné tajemství, které jej tíží od raných dětských let! A dokonce se "svěří" někomu, kdo se mu i zamlouvá. Zasněné dívce v parku, která chce poznat jiný svět.
"Ale ten s Vámi nemůže." Pokynul hlavou k bílému koni. "Zatím ne. Přijďte sama..." Poznamenal ještě.
Vytáhl z kapsičky ušmudlané, poškrábané hodinky, otevřel je s jakýmsi zapískáním malých pozlacených pantů a podíval se, kolik je hodin. Černá ručička udělala jeden krok dopředu a jeden zase dozadu. Pak jeden dopředu, dva dozadu. Dva dopředu, jeden zpět. Krok sum krok a zase na začátek. Musí je opravit. Jen vzdychl a pohlédl k nebi, ze kterého pomalu utíkalo slunce. Odpoledne mizí. "Teď bych měl ale jít...a Vy také. Určitě Vás hledají..."

Ostala trochu zaskočená. Po chrbte jej prejde mráz a pohľad trochu zneistie. Premýšľala. Poznala tohto muža, Davida, chvíľku a šla by hneď na neznáme miesto? Bála sa, a ešte aj on to rozprával tak strašidelne, no chcela to vidieť to miesto, ak naozaj existuje. Má mu zveriť svoj život, počestnosť alebo hocičo iné do rúk?
Sklonila zrak. Zvažovala možnosti, musí zachovať chladnú hlavu, no pred očami sa je objavil otec. Kričiaci Louis a tie pohľady jej kamarátok. Potom si predstavila mladého pána Bineta, zazobaného syna otcovho najbohatšieho investora, ktorý mal otrasné mastné vlasy, divný predkus a malý do neba zapichnutý špicatý nos, zaťala silno päsťe a odhodlane mu pozrela do očí.
"Notre-Dame okolo Invalidovne, prejsť most k Lucemburským záhradám a nájsť čierneho potkana na štíte. Budem tam pred šiestou. Ak sa nedostavím, museli ma zviazať k nejakému mramorovému stĺpu." Nakoniec zavtipkovala a usmiala sa.

Její prosby ho překvapily a tak trochu vykulil oči. Ale byl stále přesvědčen o tom, že to chce udělat. Proč taky ne. "Zítra večer, než odbude šestá večerní, buďte u Románské ulice. Když půjdete kolem Invalidovny k Notre-Dame a přejdete most na druhý břeh Sény, kde již nejsou bílé domy, vydáte se nábřežím opačnou stranou než leží Lucemburské zahrady. Po stech krocích uvidíte na rohu domovní štít, na kterém je nakreslena černá krysa. Tam se setkáme...pokud se ovšem nebojíte..?" Posledním slovům jeho hlas dal nádech tajemnosti takové, že by se možná bát měla.

Jej tvár sa rozžiarila, bezmyšlienkovite natiahla svoje ruky k jeho, aby ich zovrela do dlaní. Pristúpila k nemu možno až príliš blízko a chvíľu len rozpačito hľadala slová.
"Prosím, prosím..." Potichu, skoro šeptom hovorila a prosebne naňho hľadela.

"Vaše srdce, hm..," potichu si pro sebe řekl, když domluvila. Ten plamen touhy ho náhle zcela pohltil, když viděl její rozzářené oči. Byl rozhodnut. "Znám jedno takové místo." Řekl jen a sledoval její reakci.

"Ó áno. Po tom moje srdce strašne túži. Ak by som také miesto našla, asi by som sa nikdy nechcela vrátiť." Otočíla sa ku kobylke. Oprela tvár o čelo Adelé a láskyplne ju pohľadila.
"Aj tebe by sa taký domov pozdával, však? Ale to sú len sny, bohužiaľ.
Pootočila k Davidovi tvár a pousmiala sa.
"Žeby som stretla niekoho kto má podobné sny ako ja?" V očiach sa jej na okamih zjavil smútok, ktorý však rovnako rýchlo pominul a nahradil ho úsmev, možno trochu prosebný, no šťastný.

"Já..," zamyslel se. "Šel jsem rovně a zapletl jsem se do myšlenek. A než jsem je zase řádně rozmotal, uvědomil jsem si, že jsem zde. Strach...myslím nemám. Nebylo by to poprvé ani naposled, kdyby mne hnali." Rozhlédl se a pak se zase věnoval její rozkošné tvářičce.
Když mluvila o svých snech, v hlavě mu rozkvetly vzpomínky na místa, která navštívil. Před léty, před měsíci, nebo taky včera. Znova viděl ty rudé květy, cítil tu omamnou vůni, ze které se až točila hlava a také ty čiré kapky rosy, které na něj spadaly z korun stromů mu neznámých a zmáčely jeho nahé tělo. A když ji poslouchal dále, uvědomil si, že je tak trochu sobec, když si všechny ty krásy nechává jenom pro sebe. I ostatní po tom toužili. Ona po tom toužila. Avšak kdyby s tím za někým přišel, neohrozil by tím sám sebe? Jeho děd mu vtloukal do hlavy, že nesmí! Nikdy nesmí ukázat světu, kým nebo čím je, co umí. Stihl by ho trest. Oni by ho našli a zničili, jak tomu v historii bylo přeci tolikrát. Vážně by se toho měl bát. V jeho mladé hlavě však náhle vzplanul plamen rebelství a touhy po vzrušení. Co když by to všechno vyšlo, co kdybych jim unikl, co kdyby..?
"Vážně byste taková místa chtěla vidět, Salome..?" Řekl ji jménem, aby dodal otázce na intimnosti.

Pohľad jej skĺzol tam, kam hľadel on. Rýchlo pustila jeho ruku a začala sa mu potichu ospravedlňovať.
Potom, keď sa jej myšlienky znovu urovnali prikývla.
"Áno, chodievam sem často. Je to tu krásne, aj keď asi smutne." Už zase sa trochu uvoľnila a zahľadela sa na vodu.
"Chcela by som vidieť svet, kde voda má azúrovú farbu a plávajú v nej ryby a kde cítiť sladkú vôňu lístia..." Povzdychne.
"Myslíte, že existuje nejaké miesto, ktoré nieje poznačené dnešnou dobou?" Zahľadela sa mu nakoniec do očí.
"Ak áno, chcela by som ho navštíviť." Usmiala sa naňho veselo. Porozhliadla sa a len na malý okamih uprela pohľad niekam za jazierko.
"A smiem sa Vás opýtať, čo tu robíte? Nemáte strach tu byť? Trest by Vás neminul..."

"Rád Vás poznávám." Jeho pohled sjel k té malé dlani, která stále svírala jeho dlouhé, kostnaté prsty i přesto, že již notnou chvíli bylo po rituálu seznamování se. Znova si uvědomil, a to nejen díky jejím slovům, její křehkost a zranitelnost. Byla jako ty hodinky, které mu nyní tikaly v kapse.
Jasné mu bylo také to, že ji během chvilky dokázal uvést do silných rozpaků. Silně mu to imponovalo. Rozhodně byla jiná, než ženy z míst, odkud pocházel. Ty se nestyděly, ani když si to s nimi někdo právě rozdával uprostřed smradlavého lokálu v přístavišti.
Chvilku přemýšlel, zda-li má mít další poznámku ohledně jejich kastovního rozdílu, ale nakonec si to rozmyslel. Pak by to vypadalo, že jediný problém má tady on a to nechtěl.
"Zde se chodíte procházet..?" Pokusil se odvést hovor trochu jiným směrem, aby ji nadále netrápil. Doufal, že se mu to povede. A že mu třeba přestane svírat prsty...

"T- teší ma, som rada, že Vás, poznávam." Trochu sa zakoktala. Tvár sa jej červenala, bola zas v rozpakoch. Druhou rukou hľadila kobylku avšak tú jeho vôbec nechcela pustiť. V tedy úplne zabudla, či bola na odchode, alebo nie. Lem mu hľadela do očí v ktorých si myslela, že sa utopí.
"Na mojej povesti, mi nezáleží." Potichu povie a zahanbene skloní tvár. "Ani neviem, prečo, pri Vás sa cítim taká..maličká..a nie len výškovo." Pokúsi sa o vtip a milo sa usmeje.

"Neokrádáte mne o čas. Jen jsem myslel...jsem nuzák a jsem na to hrdý. Dáma Vašeho postavení by se se mnou neměla bavit, mohlo by to poškodit pověst Vás i Vašeho rodu. Tak to přeci chodí, ne..?" Mluvil, jakoby si byl jistý svých slov. Pak vzal její dlaň do té své a šikovně ji políbil na její hřbet. Přitom díval se jí do očí a pravil: "David, tak se jmenuji." Zřejmě to nedělal prvně. Pak pomalu pustil její ručku...

Nerozumela jeho slovám, čo je na tom zlé? a nech ju uvidí ktokoľvek, jej to bolo jedno.
"Tak aby som nebola neslušná, moje meno je Salome," podá mu ruku, "prečo sa s Vami rozprávam?" Je z jej slov cítiť, že nabrala trošku na odvahe a sebavedomí. "Popravde, sama Vám neviem povedať. Niečo mi našepkáva, čo mám robiť, ach ja viem, znie to naivne a smiešne, ale..." pokrčí ramenami, "je to tak. A keď ma niekto uvidí, je mi to jedno. Vo vašej prítomnosti je to úplne iné ako s tými namyslenými, pokry..." Zmĺkne a prikryje si pery. "Prepáčte, nechala som sa uniesť.." Ospravedlňujúco skloní zrak. "Asi by som Vás už nemala oberať o čas." Schová si vlasy do kapucne plášťu a ako zmiznú, vyzerá Salome inak, tak trochu obyčajne.

Jen chvilku sleduje koně, který k ním přichází a pak si zase všímá jen a jen mladé krásky, která možná až moc mluví.
"Vás zajímá mé jméno..? Proč? A proč se se mnou bavíte? Někdo Vás uvidí..."

"Áno, bolo ich málo. Len teraz premýšľam, či je to škoda, alebo šťastie. Aspoň ste pre mňa jedinečný, aj v iných ako len v tejto veci. Ale viac asi ako voda, moje srdce po Vašich očiach túži. Spustí ruky k spodnému okraju korzetu, kde ich spojí. Natočí hlavu k Adelé, spraví perami zvláštny zvuk a kobylky pomaly priklusá k nej.
Pohladí kobylku po nose. "Smiem vedieť vaše ctené meno pane, ktorému voda ukradla oči?"

Pokrčí rameny. "Asi jste jen potkala málo těch, po jejíchž očích voda zatoužila."