20.5 1840, Paríž

Můžeme si to říct třeba tisíckrát, ale nic to nezmění. Jen místo pohlazení ze slov těch dostane se nám dalšího a dalšího bodnutí...

Milujem ťa.

Salome šla pomaly, krokom smerom k Binetovcom. Premietala si celý svoj plán a rozhodla sa.
Prišla k bráne kde sa ohlásila. S hlavou vztýčenou sa stretla s Binetom.
"Krásny deň slečna." Pozdravil ju. Salome ho slušne odzdravila.
"Pôjdeme sa prejsť? Chcem Vám ukázať krásne miesto, no najskôr by som sa rada stretla s pani Binetovou." Vyhŕkla to všetko naňho, že len prikývol. Vzala teda šaty z koňa a nechala sa sluhom viesť, pričom cítila Binetov hnusný pohľad.
Pani Binetová ju privítala, bola to celkom príjemná žena. Dala spraviť čaj a potom Saloma spustila.
"Doniesla som Vám tieto šaty, zo žiadosťou, aby som dostala svoju kobylku naspäť." Žiadala. "Sú dosť drahé a cenné, nechám Vám aj toho vraníka, len prosím vráťte mi ju."
Pani Binetová to nechápala, čo pre ňu môže znamenať to zviera, no Salome jej to vysvetlila.
"Salome, drahá, som šťastná, že budete v našej rodine, preto to pre Vás urobím, chápem že Váš otec bol zrejme veľmi nahnevaný pre niečo, ale toto príde asi prehnané aj mne." Usmiala sa na ňu.
"Ďakujem Vám, vážne ďakujem." Vzala jej ruky do svojich a pobozkala jej ich. No v srdci ju hrýzlo svedomie.
Prešli do stajní a tam osedlali jej Adelé. Kobylka bola šťastím bez seba a okamžite sa nechala, nech Salome vysadne.
"Dnes nás čaká dobrodružstvo." Pošepkala jej a poškrabkala ju po šiji.
Vyšla na nádvorie a tam ju už čakal Binet.
"Dúfam, že sme osamote.." Usmiala sa naňho a tak, aby si to všimol sa dotkla kameňa na svojom krku. Dekolt mala dosť odhalený a len v duchu zhnusene odpľula nad jeho lačným pohľadom. Zbaví sa toho hnusu raz a navždy a tak, že na to nechutný Binet nikdy nezabudne.
Šli cez mesto a Salome naschvál určovala čo najzložitejšiu cestu. Binet jej niečo vkuse rozprával no ona ani nevnímala.
Blížili sa k mostu, cez ktorý mala prejsť. Už len keď sa pozrela na druhú stranu videla presný výjav toho, čo sa stalo, no keď to prežila vtedy, podarí sa jej to aj dnes, predsa len neni sama.
Nevedela ešte presne kam Adelé schová, dúfala len, že keď ju pošle tam, kam chcela, že sa tam dostane v poriadku.
Binet ponorený do myšlienok o tom ako si predstavuje ich svatbusi len teraz uvedomil, že nevie kde to je.
"Kam nás to vedieš Salome? Ty to tu poznáš?"
Rozhliadal sa po domoch, ktoré predtým biele budú už naveky začernené smogom z tovární.
"Áno poznám, neveril by ste, ale tu v tejto časti mesta je jeden krásny park."
"Tak ma tam zavedte, tu sa mi to nepáči." povedal tým svojim povýšeneckým tónom a Salome to nahnevalo. Popohnala Adelé, aby zrýchlila do klusu. Binet kus za ňou zaostal a keď ju chcel dobehnúť znovu Adelé popohnala a takto sa dobiehali, až kým Salome Adelé nestrhla do uličky vedúcej hlbšie medzi domy, tam stretli prvého robotníka, dosť opitého, aby ich zabrzdil, no Adelé ho jednoducho obišla. Takto sa naťahovali a Binet sa k Salome dostal tak blízko, že ju schytil za predlaktie, no vytrhla sa mu a zabočila do najbližšej uličky. Počula ho ako za ňou kričí všetky možné nadávky, no Salome sa len chcela dostať na hlavnú cestu, nech môžu s Adelé zrýchliť. Čím ďalej tam bolo viac ľudí a krížili im cestu. Zahliadla medzi dommi cestu, no museli ju prebehnúť. Potom zas zahla a vybehli na ňu, spoznala ju, no boli zrejme ďaleko, lebo keď sa obzrela most bol ďaleko za nimi. Pred nimi zas továrne a ľudia plaholčiaci sa po ceste, žobráci a dokonca zahliadla aj niekoľko takých, čo z nich mala pocit, že by ju zožrali zaživa. Rýchlo obrátila Adelé k mostu a prikrčila sa k jej krku, popohnala ju do trysku.
Obzrela sa. Binet bol kus za nimi, no tu sa ho nestrasie, preto zas zahla do ulice, kde ju však zabrzdil nejaký chlap. Bol vychudnutý a uplne hrozne jej pripomenul zážitok. Zastavila Adelé, ktorá sa vzoprela na zadné.
„Pšt!“ Utíšila ju a chcela sa vrátiť, no za nimi pomaly šiel Binet. Musela sa usmiať keď videla hnev v jeho tvári.
„O čo sa snažíte slečinka?“ zavrčal. No Salome musela dávať pozor na toho muža, mala s neho pocit, že čoskoro sa vrhne na Adelé a buď ju zabije alebo ona jeho a nič z toho nepotrebovala. Snažila sa aspoň periférne zachytiť kadiaľ by mohla utiecť. Naklonila sa radšej nad Adelé a zašepkala jej: „Je to na tebe Adelé.“
Narovnala sa a otočila k Binetovi.
„Tak dlho som to chcela spraviť, tak dlho som sa rozhodovala, tak dlho mi to trvalo, no teraz si to vychutnám.“ Usmiala sa.
„Ste mi nechutný, nikdy som Vás nechcela... a...“ Stiahla si z prstu prsteň, ktorý po ňom hodila. Ten vychudnutý muž sa okamžite vrhol smerom k Binetovmu koňovi, no Binet namiesto úteku sa začal s mužom o prsteň handrkovať. Salome sa ešte pozrela k chlapcovi, ktorému začal muž driapať kožu na rukách.
„Nevydám sa za Vás. Zbohom.“ a otočila kobylu, popohnala ju a už bola preč, počula stále vzdialenejšie krik tých dvoch.
Srdce jej bilo ako šialené, myšlienky sa jej ustálili a až teraz si uvedomila, čo sa vlastne stalo a čo spravila, teraz len nájsť ten dom...
Blúdila uličkami a dostala sa na most, pomaly na Adelé kráčali pomedzi tých ľudí, bola nervózna lebo veľa pohľadov sledovalo ju a snehobielu kobylku, no všetci sa starali o seba. Možno ju berú ako nejakú grófku, čo si kontroluje svojich … otrokov. Premýšľala a predstavovala si, čo s ňou teraz vlastne bude. Nevedela, či vôbec je pripravená niekam ísť, či je pripravená tu žiť, ale mala dosť peňazí a šperkov aby s Davidom nehladovali a ak by chceli odísť, môžu si dovoliť aspoň ešte jedného koňa... Pozrela na bok sedla, úplne vlastne na ten mešec zabudla. Prudko Adelé zastavila. Do očí sa jej začali kradnúť slzy, pretože niekto jej časť mešca vyprázdnil, alebo skôr ho stratila. Stále tam dačo bolo, ale tá čiastka sa okresala. Začala si nepríjemne uvedomovať, aspoň v hĺbke duše, že je svet krutý.
Začali byť unavené, aj Adelé, aj ona, myslela si, že sa stratila, no potom ten dom zbadala. Zišla z kobylky a šla s ňou k domu peši. Sisla kľučku, no nič, zamknuté. Zabúchala na dvere, nič. On tam nebýva, nechápala ako si to vlastne mohla myslieť. Zaklopala zas...a zas. Zúfalo sa do dverí zaprela, no nič.
Po lícach jej začali stekať slzy. Adelé výhražne frkala na každého kto sa priblížil príliš blízko, k niektorým sa musela výhražne vzopäť. Salome sa schúlila k dverám a unavene zvesila hlavu.
A minúty ubiehali pomaly....

Když se probudil a zjistil, že jej tíží váha malého tělíčka, uvědomil si, že to nebyl jen sen. A že si skutečně z temné ulice přinesl domů suvenýr v podobě této malé holky. Tenhle týden byl opravdu plný překvapení. Jen si nebyl jist, jestli příjemných.
Dívenka se zavrtěla. Probudila se zřejmě zároveň s ním. Zvedla k němu prchlivý pohled a když si uvědomila, že se takto tulí k cizinci, zřejmě ji to dost rozrušilo. Vypadalo to však, že neví, jak ze situace vycouvat a tak na něj prostě hleděla svýma velkýma očima.
"Dobré ráno,...neznámá." Pomohl ji z nesnází. Křečovitě ji popadl pod paží a společné s ní se zvedl. Pak ji pomalu položil na zem a sám si šel umýt obličej. "Taky by ses měla umýt. Oči, tváře a tak..."
Tentokrát byla dívenka aktivnější a nestála jak solný sloup. Prvotní ostýchavost tedy měli za sebou. Ona přešla k provizornímu umyvadlu a napodobila jej. Úplně stejně.
"Šikovná." Řekl jí jen. Bez reakce. "Půjdu sehnat něco k jídlu. Počkáš tu, nebo chceš jít se mnou..?"
Dívenka k němu bleskurychle vyrazila a svou malou tlapku mu nacpala do dlaně. Vystrašeně na ni vykulila oči.
David se zasmál. "Myslím, že tohle chápu." Jen si nazul boty a pak prostě šli.
On bez košile. Ona jen v košili. Skvělá dvojka...

Prebrala sa z hlbokých temných snov, kde bola sama a vedela, prečo sa jej to sníva.
Pocit samoty na ňu padal, ťažil jej srdce aj myseľ a ona cítila, že je sama. Nebol tu ani David a už ani Adelé. Slnko sa vydriapalo v tento skoro letný deň už vcelku vysoko. Pomaly sa prezliekla do domácich šiat a prešla do jedálne. Čakalo tam jedlo už len pre ňu, čo zrejme znamenalo, že buď otec s ňou odmietal jesť, alebo už bolo veľa hodín. Keď prišla slúžka zistila, že je to tá druhá možnosť.
Najedla sa, aj keď nie veľa a znovu sa zatvorila v svojej izbe. Premýšlala mlčky, sediac na posteli a zvažovala, kde teraz asi David je, či je v poriadku a či Eliza šla s ním, keď sa ozvalo zaklopanie a dotyčná osoba sa aj vkradla dovnútra.
"Slečna! Je preč!" šepkala a jej slová boli vydesené.
"Ja viem, môžete sa ukludniť Eli, sám vravel, že odíde." šepla a sklonila tvár.
"Už som sa zľakla, a Vy.." začala Eliza ďalšiu otázku, no Salome ju prerušila.
"O koľkej odviedli Adelé? Bude už u Binetovcov?"
"Už dlho, odviedli ju za včas rána, to Vám poviem, že bojovala," Salome sa pri jej slovách pousmiala, "no ale veď ju..dostanete, alebo?"
"To áno, ale ešte dnes." Salome sa postavila a našla pekné jazdecké oblečenie. Presne to dostala od Bineta pri prvom stretnutí.
"Pôjdem na návštevu pána Bineta, pôjdeme na prechádzku na koňoch. Odkáž to prosím rodičom." Začala sa prezliekať.
Len čo Eliza zavrela dvere vzala Salome všetky šperky čo dostala od tých hnusných rodín. A hlavne šperky od inetovcov. Zviazala ich do hodvábnej šatky a vzala aj tie drahé šaty čo dostala a pomaly odišla dole do stajne. Kto iný tam čakal ako dráb.
"Ale, slečna kam nesiate tie krásne šaty?" spýtal sa úlisne a Salome len kráčala k jednému čiernemu, krásny bol, podobný vranníkovi, pri troche šťastia ju zhodí zo sedla... potriasla hlavou.
"Ukážem ich pani Binetovej, strašne sa teší keď dá šiť svadobné, tak nech vie, ako majú vyzerať." zaklamala. Prvé čo ju napadlo, no dráb sa s tým asi uspokojil.
"A pán Binet vie, že dorazíte?"
"Nie nevie, je to prekvapenie, ale ak mi otec neverí, nech si to potom overí." Vyhupla do sedla. Mala jednoduchý plán, vedela, že ju trest znovu neminie, ale teraz začala robiť také trestuhodné veci, že sa nad tým len pousmiala.
Dráb sa viac nevypytoval, zrejme jej veril, alebo skôr za ňou pôjde niekto sliediť.
Popohnala koňa a vyšli do ulice. Cestu poznala a myslela, že kôň by ju tam zaviedol aj keby nie.
Dostane Adelé späť a ak sa jej to podarí, dostane späť nie len ju...

Tiše si povzdechl. Bylo to strašný, strašný a přesto krásný den. Snad poprvé v životě za něčím stál, za něčím větším než byl on sám a jeho polobídný život nuzáka na vysoké noze. A on měl pocit, že žije. Krásné, prostě krásné.
Rozhodl se, že si ještě na chvilku lehne, ale poté odejde, ještě za tmy, aby nevzbudil žádnou pozornost a aby ani jedné z žen nepřivedl více potíží, než se mu to povedlo do této chvíle. Zavřel oči.
Do tmy jej zase probudila bolest hlavy a sen. Ano, ten sen. Po této noci bude mít zase další kousek tapety ve svém skromném bytě. Jen doufal, že se nebude psát o něm, protože se právě chystal projít stíny celého velkoměsta. A ono tam venku bylo dost nebezpečno.
Převlékl se do svého maskování, teda fraku a fešných kalhot. Nasadil si cylindr a ještě než se vypotácel z potemnělého pokoje, přišel k místům, kde klidně odpočívala tak nevinná Elize. Chvilku ji sledoval, špitl pár slov díků a v tichosti odešel. Však se ještě uvidí...snad.
Venku bylo ticho, prázdno. Zde to nežilo nočním životem. Všichni ti obchodníci spali spokojeným spánkem na hromadě svých peněz, aby ráno zase brzy mohli vstát a rozšířit zase o něco málo své jmění. David proplížil se dvorem a poděkoval neexistujícímu Bohu za to, že někdo nechal otevřenou bránu. Na ulici svítilo mnoho lamp, avšak on se jejich světlu spíše vyhýbal. Procházel těmi ulicemi a pokaždé, když viděl strážníka, nesl se hrdě tak, aby nevzbudil pozornost. Měl být pán. I když o tom jeho potlučený obličej moc nevypovídal. Ale dařilo se mu to a on došel až k tomu mostu, který sloužil jako hraniční přechod mezi dvěma světy.
Jeho mysl se povznesla, když kráčel po rozbité dlažbě. Cítil domov.
Uslyšel výkřik. Ano, domov.
Pak si však uvědomil, že právě tento výkřik mohl být tím posledním, které ony ústa kdy vypustily. Tím výkřikem, o kterém se bude psát v ranních listech. Viděl ten palcový titulek. Visel mu na zdi. Ale...co kdyby tomu zabránil..? Věděl, že už tak měl dost problémů, avšak...když už se rozhodl být lepším člověkem, proč ne zcela? Sebral tedy své bolavé tělo a vydal se do boční uličky, odkud výkřik pravděpodobně vyšel.
Byla tam tma a byl tam smrad. Šlápl do něčeho, co pravděpodobně byl lidské výkaly. Někde zamňoukala prašivá kočka a kolem nohu mu proběhla krysa. Neslyšel však žádný další výkřik, ani zvuky souboje. Možná že je na špatné stopě, možná, že se vlastně nic nestalo a on nebude velikým zachráncem, jak se chtěl cítit.
Šel však dále a on konečně zaslechl něco, co znělo jako chrápání. A pak, ve svitu luny, uviděl na zemi ležet ženu. Z úst a nosu jí tekla krev. Umírala. Ještě tak před několika minutami byla určitě krásná, ale ta smrtelná agónie prznila její krásu tak, že vypadala opravdu děsivě.
Něco šeptala, ale s tou dírou v hrudi se jí to moc nedařilo. David se k ní sklonil, aby mohl vyslyšet její poslední slova...
"Nerozumím Vám, omlouvám se." Sklonil zrak, aby se na ni nemusel dívat, protože ten pohled jej ničil.
Ona pořád něco drmolila a její hlas byl stále slabší. Všiml si však její dlaně, která se chvěla. Snažila se jí mermomocí zvednout a někam ukázat. David podíval se tím směrem. Nebyl si jist tím, co vidí. Ale ano, skutečně to bylo malé dítě, a sice holčička, která seděla v kaluži krve a mlčky sledovala toho neznámého pána, který promlouvá k její mamince.
"To snad né." Řekl, když žena naposledy vydechla tiché slovo a její ruka klesla bezvládně k zemi. David se otočil na patě a byl rozhodnut odejít. Tohle nebylo nic pro něj. Ne to vážně ne. Proklínal se, že si chtěl hrát na hrdinu. Hlupák. Pořád dělá špatná rozhodnutí.
Ale co teď? Co s děckem? Když tu to dítě nechá, zemře. Možná ani rána se nedožije. Nikdo si nevezme k sobě další hladový krk, nikdo dobrovolně. Ale on si to taky nemohl dovolit. Zatraceně. Udělal první krok z ulice ven, a pak další a pak už jen šel a hleděl pouze dopředu. A došel skoro až domů, když jej jeho výčitky zastavily. To nebyl on, nebyl tak bezcitný, i když si to mnohdy přál. Tohle nemohl udělat, prostě ne.
On se otočil, vrátil se do té uličky a tu holku našel. Zvedl tu malou ze země do svého náručí. Jen na něj hleděla svýma velkýma očima. Ještě nedávno brečela, to ukazovala její ušmudlaná tvář, ale nyní byla zcela zticha, jen její pohled byl trošku plachý a skrýval v sobě jistou dávku strachu. Nikdo se jí nemohl ani trochu divit.
Donesl tu malou nešťastnou špindíru k sobě domů a položil ji na postel a zapálil lucernu. Odhodil cylindr a sundal si frak. Taky vyskočil z těch nepříliš pohodlných botek a bosýma nohama zmateně pajdal po pokoji. "Jak se jmenuješ, maličká?"
Dívka nevydala ani hlásku.
"Nechceš se bavit? No, dobře..." Rezignovaně pokrčil rameny. Pak si ji prohlédl. "Vůbec nevím, co to dělám a vůbec nevím, co dělat budu. Panenko. Měla by ses ale umýt. Umíš se umýt?"
Dívka na něj koulela očkama a pořád mlčela.
"Skvěle, to zní jako ano." Bude to těžší, než si myslel. Ale třeba jen byla v šoku. Přešel ke kádi, namočil do ní kus hadru a pak jí ho podal.
Dívka se na hadr jen podívala a pak tázavě zamrkala.
"Ne? Nic? Tak dobře..." Začal ji pomalu omývat buclatou tvářičku a prsty rozplétat kudrlinky slepené krví. "Už jsem měl dávno spát. Měl jsem těžký den, víš? Byl jsem zachraňovat princeznu. To proto vypadám, jak vypadám. I když v pohádkách se asi nepíše o tom, jak rytíř dostal přes držku, že?" Pokusil se o úsměv.
Dívenka jen seděla a nechala se omývat tím podivným mužem.
"Tohle si sundáš. Dám Ti něco...jiného. Ano?"
Maličká mu odpověděla mlčením a tupým zíráním.
Tak jí David omyl ještě nožky a pak jí ze skříně, které málem upadly dveře, podal bílou košili, pro něho tak typickou.
Ta ji jen sevřela do svých tlapek a zase zamrkala a její ohromné řasy div že nerozvířily prach.
Sám se pak vymotal ze svého svršku potřísněného krví, a obnažil tak své tetování.
Až to dívenku probralo z jakési letargie a ona si začala se zájmem prohlížet ono černé slunce.
"Ráno uvidíme, co s Tebou...co s námi bude. Máš otce?"
Mlčení.
"Hm. Tak asi ne." David povzdechl. Tohle byl oříšek. A to byl teprve začátek. "Vyspíš se na posteli. Já si sednu tady do křesla. Ano? Ano." Odpověděl si sám, pak se usadil do proutěného křesla s polštáři. "Můžu už zhasnout?"
Dívenka mlčela a tak prostě zhasl a uvelebil se jak jen mohl.
Panenka se pohnula, začala se převlékat ze svých špinavých šatiček a oblékla si košili, ve které doslova plavala. Pak seděla na okraji postele a jen tak pohupovala nožkama.
David usnul, ani nevěděl jak. Bylo toho na něj mnoho, opravdu mnoho a ta malá holka...ta malá holka.
Za chvíli jej probudil náhlý pohyb v pokoji.
Dívenka k němu vyšplhala na křeslo, stočila se do klubíčka na jeho klíně jako nějaké malé lidské kotě. Ten ji přitom sledoval a v celé té své zmatenosti nevěděl, co dělat. Bylo to pro něj těžké, nikdy nebyl s dítětem sám, vlastně nikdy nebyl s dítětem v jedné místnosti. Bylo to tak zvláštní. A když pak prstem začala obkreslovat paprsky temného slunce na jeho hrudi, něco se v něm pohnulo a on aspoň na chvilku přestal litovat, že tohle stvoření nenechal v uličce bídně zahynout. A ona kreslila, kreslila, dokud neuspala jej i sebe.

Potichu zatvorila dvere a vyšla. Potíšku sa dostala až do svojej izby, ľahla si do postele a hľadela na strop. Po chvíli zaspala a prebvrala sa až ráno.

Jen pokrčil rameny. "Asi nezáleží na tom, zda-li Vás budu krást ze zlaté, či stříbrné klece. Pokud ten svazek nemá pro Vás žádnou váhu, nemá jej ani pro mne. Dobrou noc, Salome. Snad se brzy zase uvidíme." Řekl tiše a pak jen sledoval, jak dívka odchází z pokoje.

"Nový svet..." Pousmiala sa. "O tom mi ešte poviete, ale vedzte, že náš čas vyprší.." Postavila sa.
"O mesiac presne v tejto dobe budem Salome Binetová." zašepkala a sklonila tvár.
"Spite, David, sladko a hlboko, bodaj by bolo vaše ráno sladké a krásne." Usmiala sa naňho smutne a vykročila na cestu do svojej izby...

"Běžte, Salome." Pohlédl na spící Elize. "Já před ránem také zmizím, tady zůstat nemohu. Už jen kvůli Elize. Má dobré srdce a nebyl bych šťastný, kdyby bylo potrestáno kvůli mně. Nikdo si nezaslouží trest kvůli mně." Pousmál se bolestně na tu spící hromádku. "Ale vrátím se pro Vás, nemějte strach. Jen musím...musíme vymyslet...všechno musíme vymyslet. Musíme naší bláhovosti a snům dát aspoň konkrétní směr, aspoň nějaký řád. V Novém Světě je prý krásně..." Dodal nakonec potichu a věnoval ji kradmý pohled.

"Ale ja Vás nechcem opustiť." Sklonila zrak, bola trúfalá, že si to myslela, ale keď prišiel a ešte k tomu to, ako sa zachoval.
Kradmo naňho pozrela. Toľko vecí, myšlienok jej vírilo v hlave, toľko slov chcela vysloviť, no namiesto všetkého, namiesto činov, dotykov slov, len povzdychla a objala sa.
"Možno by to bolo naozaj správne... odísť" Zašepkala, no nepohla sa.

"Vy jste mi nic nezpůsobila, Salome." Nazvedl se a deka z něj sklouzla. Posadil se s obličejem proměněným bolestí vedle ní. "Měla byste opravdu jít...riskujete."

Pohladila ho po tváry.
"Za nič sa neospravedlňujte. Je ..to moja chyba. Otvoril ste mi oči, budem sa o Vás starať a potom odídeme, odídeme a už sa nevrátime,"zašepkala a pomaly sa narovnala a oprela o stenu. Tvár sklonila a zahľadela sa na svoje ruky.
"Je mi ľúto, že som Vám spôsobila bolesť, chcela... by som, aby bolo v mojej moci, odčiniť to."

Bolest byla pryč. Polibek ji zabil. Nebránil se, avšak jeho rty byly nečinné. Jen zavřel oči a tiše vydechl. Chtěl se jí dotknout, ale neodhodlal se. "Omlouvám se. Měl jsem...měl jsem se zachovat jinak. Neměl jsem se nechat vyprovokovat. Měl jsem lhát, vyprávět pohádky. Riskoval jsem všechno. Ale nemohl jsem jinak. Odpusťte proto, Salome, že jsem byl takový hlupec."

Áno, budú, možno, ale keby ich tu aj našli, mala teraz pocit, že by premohla aj celý svet a tak si len priložila prst k perám aby mu naznačila nech je ticho.
Mala nutkanie pobozkať ho a dotknúť sa každého milimetra jeho tela, no len ďalej ošetrovala jeho tvár. Myšlienkami trochu lietala naspäť na tie miesta kde boli, naspäť k ich prvému bozku a rozhodla sa, že ten pocit, chce zažiť znovu a chce ho cítiť stále a stále .... a tak sa k nemu naklonila a pobozkala ho.

"Kdyby to byl sen, polibek by mne probudil." Promluvil poblouzněně a užasle na ní hleděl. Při každém jejím dotyku jim projela vlna příjemného mrazení. "Neměla byste zde být. Budou Vás hledat..." Nechtěl si přiznat, že byl tak rád, že za ním přišla, že je tam s ním.

Opätovala mu pohľad a jej pery, pred chvíľočkou smutné, sa pousmiali. Naklonila sa k nemu a pobozkala ho na čelo, kúsok sa odtiahla a zašepkala: "Len spite, ja som Vás len potrebovala vidieť. Odpusťte." Vydýchla a privrela oči. Cítiť jeho blízkosť bolo, ako keď necítite strach, necítite smútok, viete, že už bude len krásne. Už sa nepoddá. Len čo to bude možné odídu a odídu ďaleko, navždy, bude bojovať ako bude môcť, len nech mu už nikdy neublížia.
Naklonila sa k džbánu s vodou, namočila doň okraj zo sukne na nočnej košeli a jemne, nežne mu prešla po rane na obočí. Bolo jej to tak ľúto, chcela sa oňho postarať, chcela mu vyliečiť každú ranku spôsobenú tým dňom. Hoc by ich mala pretrpieť sama...

Nemohl pořádně usnout. Ne tak hluboko za nepřátelskou linií, ne po tom výprasku, ne když musel myslet na ni. Pohyboval se mezi sněním a bděním a přál si, aby tomu byl konec, aby skutečně spal a spal dlouho, sladce. Naslouchal tichému oddechování Elizy. Bylo to to jediné, co narušovalo to jinak pochmurné ticho. Připadalo mu to jako nějaká kouzelná ukolébavka, kterou mu za malička broukala jeho nikdy neexistující matka. A on měl pocit, že konečně usne. Pak někdo zabral za kliku a vešel do pokoje. Uslyšel kradmé kroky. Nebyl si úplně jist, zda-li se mu to zdá, nebo je v pokoji skutečně někdo další a proto se tím nenechal nijak rušit. I kdyby to byl ten dráb, aby dokončil své dílo. Staň, co má stát. Přisedlo to k jeho posteli a on ucítil vůni. Znal ji. Byla jemná, něžná, hladila jej nejednou. Nyní si byl jist, že je ve snu. Otočil se za tou vůní, k Tvé víle a pohlédl ji do tváře zahalené do závoje noci...

Keď Eliza zmizla, okamžite otvorila lístok a začítala sa. Dúfala, že sa jej matka nezobudí na tlkot srdca, tak strašne jej búchalo. Chcela ho vidieť, hneď teraz musela...
Potíšku sa vyšuchtala z postele. Pod nohami zacítila chladný kameň a neodvážne sa postavila. Matka spala tvrdo, tak len prešla okolo a zamierila k dverám, potichúčky sa vykradla z izby von. Kráčala hlavne v tieňoch. Musela vyzerať ako duch v bielej nočnej košeli, trochu priehľadnej. Dostala sa do kuchyne, prešla ju a keď stanula pred dvermi zaváhala. Hľadela na kľučku a potom sa jej konečne dotkla a vyšla von. Chlad jej zalial celé telo. Pomaly našľapovala na zem až prišla k dverám do malej miestnosti, ktorú donútila otca darovať Elize. Potlačila za kľučku a znovu ako duch vošla do izby. Pohľad jej hneď upútala osoba ležiaca na Elizinej posteli, potom našla aj Elizu. Bez zbytočného rozruchu si sadla vedľa jeho lôžka a len naňho hľadela. Po líci jej stiekla slza....

Vzal láhev a přistoupil k oknu. Upil trochu z toho trpkého vína a sledoval nedění tam venku. Ticho, tma. Kdesi zaštěkal pes. Přemýšlel o dnešku a o zítřku, o budoucnosti a bolest celého těla mu přitom krásně hrála do noty. Taky díky ní se mu přemýšlelo lépe. Připomínala mu křivdy, které byly spáchány na něm a taky na Salome. A utvrzovala ho v tom, že je třeba odejít. Svět je nefér, ale je třeba se mu postavit s hlavou vzpřímenou. Nyní však mohl jen čekat. Na ráno...
Potichu, aby neprobudil Elize, přešel zase zpátky k posteli a ulehl. Uvědomil si až nyní, že by ona měla spát v jeho posteli a on na té slámě. Ale co, již bylo pozdě a on byl rád, že si může užít toho luxusu měkké matrace. Jeho tělo to přeci potřebovalo, nebo ne? Aspoň tak si omlouval svou negalantnost. A ráno ji poděkuje. Ale jak? Peníze neměl a ona by je stejně nepřijala. Něco snad ještě vymyslí, než upadne do snů. Otočil se na bok a zavřel oči...

Eliza pootvorila oko.
"Bola pri nej paní Alice a slečna spala. Nechala som jej odkaz, vyčkajte rána." usmiala sa a znovu oko zatvorila. Naozaj sa toho rána chcela dočkať už aj ona.

"Co říkala?" Zaznělo z jeho úst jen.

S červeňou v tváry sa otočila.
"Ako si želáš. Nemáš mi za čo ďakovať, robím to pre svoju pani."
No viac s ním nehovorila, odišla a potichu zavrela dvere.
Všuchtala sa do domu, bolo tu všade ticho, ešte asi dve ženy klebetili pri poháriku. Prešla radšej opačnou stranou a vyšla na poschodie po schodoch. Dvere k slečne Salome boli pootvorená a predierala sa z tade slabá žiara sviečky. Potichu zaklopala, no keď sa dlhšie neozývalo nič aj tak vstúpila.
Pani Alice sedela vedľa slečny, no obe spali. Nechcela ich budiť, hlavne nie pani, tak len podišla k stolíku a našla kus papiera. Potichu otvárala šuflíčky a pri každom šramotení sa s trhnutím obzrela, no ani sa nepohli. Našla konečne kalamár a brko.
Naučila sa písať vďaka slečne, ktorá trvala na tom, aby na tých hodinách bola Eliza s ňou. Aj keď jej písmo bolo omnoho škaredšie a vôbec nie také elegantné, dalo sa čítať. Preto napísala pár krivých riadkov, papier zložila a potíšku sa prikradla k posteli. Jemne jej ho vložila do ruky, keď sa Salome prebrala, len trochu pootvorila oči a Eliza si okamžite priložila prst k perám.
Naznačila jej nech spí, že ráno uvidí, Salome zrejme pod ťažobou snov privrela oči a po chvíli bolo počuť len oddychovanie.
Vrátila sa teda k stolíku, začala odkladať veci, keď si všimla malý zošítok. Vzala ho do rúk a obzrela sa, obe spali.
Prelistovala ho, bol to niečo ako denník, alebo skôr zápisníček, kreslila si tam už od dieťaťa, písala básničky a noty, ktoré ju napadli.
Posledné strany si prezerala hlavne. Nebolo tam napísané nič. Mala tam poznačené nejaké noty, nakresleného nejakého vtáka, motýľa a medajlón. K tomu len jedinú krátku básničku.
Voda oči ukradla mu,
no ja jej ich nedám,
nedám.
Ja si tie jeho oči,
navždy v mysli nechám,
nechám.
Zaklapla ho a odložila.
Vzdialila sa z izby a znovu prišla do kuchyne. Bola už prázdna. Našla kus chleba, nejaký syr, sušené mäso. To všetko bolo v sklade pre nich, nemohla vziať pre dvoch bolo by to nápadné. Tak nebude deň jesť, to jej hádam neublíži.
Všetko to vzala s jednou fľašou veľmi lacného vína a do džbánu nabrala čistú vodu. Znovu sa vrátila do svojej izby.
"Tak som tu zas." Položila na stoličku k nemu jedlo a víno. "Ak budeš hladný jedz. Žiadne zdráhania. Je tam aj víno, je dosť zlé no piť sa dá a pomôže Vám, teda ti, k spánku ak máš bolesti." Zamyslela sa.
Mal modré oči. Všimla si to teraz konečne a v tomto oblečení vyzeraj prirodzenejšie a jej pomaly začalo dochádzať.
"Ja si idem odpočinúť, ak budeš niečo potrebovať kľudne ma zobudte... zobuď." opravila sa a usmiala. Odišla kúsok na bok, tam si na slame rozložila nejakú deku, prikrývky a z rukami za hlavou sa uložila.

Odhrnul deku a pokusil se posadit. Celým tělem mu projela vlna bolesti a on to dal vědět tichým zasyčením. "Nevykej mi, prosím. Vždyť jsem skoro stejný jako Ty." Zachmuřil se a ještě jednou si dívku přeměřil pohledem. "Vzkaž Salome, že jsem v pořádku a...že slibuji, že brzy bude volná. A že jsem tady, to jí taky řekni...aby věděla." Rozepnul si košili. Odhalil tak své potetované tělo. Někde mezi paprsky na hrudi se mu hrozivě roztékala modřina, zřejmě měl naražená žebra a kdo ví co více. "A...děkuji Ti, Elizo. Za všechno." Řekl jen a to už se oblékal do košile, kterou mu půjčila.

Vzdychla. To bola romantika a popravde sa ani nedivila, že sa toto prihodilo práve slečne. Ona bola taký typ, len je škoda, že to nemá priaznivejší vývoj.
"Nieste nieste, ale zato vo vašom výzore bolo viac vznešenosti ako v iných nafúkancoch, keď som vás videla v tých dverách, veru tak. Hlavne čo je písané vo hviezdach je tam už dlho a ešte to chvíľu vydrží. Ja Vás teraz opustím, mám svoje povinnosti, nechcete niečo odkázať slečne? Máte jedinečnú príležitosť, aj keď nezaručujem, že sa mi odkaz podarí predať to viete, teraz to bude ťažko."
Vstala a napravila si oblečenie, trochu sa oprášila.
"A prepáčte za tie nohavice, ale musela som Vás ťahať."

Pokusil se zasmát. "Hloupý, ano, hloupý. Ale co jsem začal, to také dokončím. Po dnešku už není cesty zpět. I kdyby mne to mělo stát vše. Každý coul mého těla, každý závan mojí mysli. Či snad život samotný. Projednou se sny vyplní. Tak je psáno ve hvězdách." Zamilovaně hleděl do stropu. A vypadal strašně. "A nemusíš mi vykat, Elizo a už vůbec ne mi říkat pane. Nejsem zdejší." Řekl a tajemně se mu zablýskalo v očích.
Důvěřoval ji. Mohl. I když si stále nebyl jistý stabilitou svého myšlení a zdravého rozumu, docházelo mu, že tato dívka poměrně riskovala, když ho vzala k sobě na pokoj. Teď přemýšlel, jak ji projevit svůj vděk. Snad na něco přijde.

"Ešte máte čas, všetko sa môže napraviť. Musíte sa však ukľudniť a dať do poriadku." Postavila sa a odišla niekam preč.
Rozhodla sa, že bude najlepšie toho chlapca obliecť do niečoho nenápadného. Vyhrabala staré obnosené oblečenie a doniesla ho naspäť, položila ho skonča postele.
"Skúste si potom toto, myslím že bude rozumnejšie, že ak Vás tu niekto objaví, nebudete v tomto fajnovom oblečku. Hlavne ak to bude drábko, ale pri šťastí, ktoré zrejme máte, keďže ste to prežil, si Vás nebude pamätať. Ja Vám to oblečenie neukradnem, nebojte sa a nemyslite si, že toto robím z poverenia, nie, z vlastného srdca, viete."
Povzdychla si a sadla.
"Slúžim pre slečnu už strašne veľa rokov, prakticky som tu vedľa nej vyrástla a fakt nikdy nebola taká nešťastná ako keď sa naposledy vrátila. Chcem pre ňu to najsamlepšie viete, je mi ako sestra, aj keď.." len pokrčila ramenami "ak ju z tadeto dostanete, ako sa dušujete tak ju odveďte pekne ďaleko a už sa neopovážte vrátiť."
"A nedivte sa, to čo sa stalo v salóniku sa roznieslo ako mor do všetkých kútov tohto domu. Nikto taký odvážny, alebo skôr hlúpy sa tu ešte neukázal."

David rezignovaně ulehl na postel. Pak si přiložil dlaně na tvář a vzdychl: "Udělal jsem hloupost, Elizo." Držel si potlučený obličej. "Nechal jsem se příliš...příliš unést."

"Hej, kľud mladý pán." Zatlačila mu do ramena, aby si ľahol.
"Ak ste nepotratil rozum, čím by som si nebola až taká istá, zachováte chladnú hlavu a ostanete tu ležať." Odtiahla sa od neho a vzdialila sa pre pohár vody.
"Je večer, slečna už zrejme spí a vy potrebujete oddych tiež, a nech Vás ani nenapadne žiadne bláznovstvo, už nejde len o Vás pane. Zajtra sa možno budete môcť, možno, stretnúť. Ak sa ovšem pán Rosarie nerozhodne Salome zamknúť do nejakej veže ako princeznú. Veru, už sa začínam aj ja cítiť ako v rozprávke." Dievča si povzdychlo.
"A volám sa Eliza." Dodala s úsmevom.

Víčka se zachvěla. Náhle se napřímil, otevřel oči a rozhlédl se. "Kde je Salome?"

Pomaly odviedla slečnu Salome do jej izby. Takúto ju ešte nikdy nevidela a to jej slúži už dosť dlho, vyzerala ako kopa nešťastia. Stále len plakala, už dlhú dobu, alebo si niečo popritom mumlala.
Jej odpor voči pánovi Rosarie sa ešte prehĺbil. Aký bol krutý ten chlap, ešte aj k vlastnej dcére.
Uložila Salome na posteľ. Najsmutnejšie bolo, že tak ako ju posadila, tak slečna ostala sedieť. Chcela jej prichystať kúpeľ, no keď sa na ňu znovu pozrela, usúdila, že by možno dopomohla k tomu, že si slečna ublíži a to nechcela. Tak jej len vyzliekla šaty. Keď jej rozpúšťala vlasy všimla si modriny na jej krku. No ďalej sa o ne nestarala, uložila Salome do postele a prikryla ju.
Od kedy prišla z poslednej vychádzky na Adelé slečna stále len plakala, bála sa o jej zdravie, veď to nemôže byť normálne.
"Slečna, prosím, môžem pre Vás niečo urobiť?" pokúsila sa jej prihovoriť no Salome sa na ňu len nešťastne pousmiala.
Jej srdce jej kázalo spraviť to, čo ju vždy učili. Spraviť to najlepšie pre svojho pána, aby sa cítil dobre a bol spokojný.
A jej pani bola Salome.
Musela počkať kým sa trochu zotmie, dva krát si ju zavolal pán Rosarie, aby sa opýtal na svoju dcéru. Tá faloš ktorou ten muž disponoval bola na nevydržanie. Louis vypil skoro pol fľaše whisky keď sa odobral predčasne spať. Pani Alice sa rozhodla, byť túto noc pri Salome, ktorá jej prítomnosť kupodivu neodmietla.
Jediný problém bol dráb, ten slizký chlap, ktorý stále chodil kontrolovať toho pekného chlapca. Sedela v kuchyni a sledovala dvere, dráb chodil skoro každú štvrť hodinu a keď nechodil už dlhšiu dobu rozhodla sa spraviť, čo bolo jej úlohou v tomto dome.
Otvorila dvere a pozrela na toho zbitého chlapca. Počula ako jedna z slúžok protestuje proti jej činu, no ona nedbala.
Podišla k tomu chlapcovi a chytila ho za ruky. Stále poriadne nedomyslela kam ho vlastne schová a preto sa rozhodla, že zatiaľ ho odtiahne k sebe, do svojej "izby" neďaleko stajní.
Muž bol podivuhodne ľahký, na to že to bol muž, aj keď muža ešte nikdy neťahala a dúfala, že jej odpustí tie špinavé nohavice.
Zatiahla ho na svoje lôžko, nebolo nič moc, ale lepšie ako tam vonku.
Odišla pre vodu a kus látky, ktorou sa mu rozhodla vyčistiť tvár. Keď mu ju umyla už pochopila, kvôli čomu je slečna taká nešťastná. Ten mladý muž vyzeral lepšie ako všetci tí nafúkanci čo sa v salóniku kvôli Salome vystriedali, a že mal odvahu.
Vyzliekla mu frak, vyzula topánky, prikryla ho dekou.
Vyžmýkala látku a znovu ju namočila v studenej vode a priložila mu ju na čelo. Sadla si vedľa neho a zamyslela sa.
Dúfala, že toto celé dopadne len a len dobre.

Zmizela. Nedokázal jí říct ani slovo. Nyní byl sám. Nedokázal se zvednout, připadal si zlomený. Jen ležel a tupě hleděl k nebi, které pohasínalo stejně jako znovu jeho vědomí. Zatočila se mu hlava, když se znova odhodlal vzepřít rozbitému tělu. Nepovedlo se. Svět se ještě jednou zatočil a pro tuto chvíli byl pohádky konec.

"Nie, nie prosím, nehýbte sa." Snažila sa ho zastaviť. Bolo jej to všetko tak strašne ľúto. Ruku mu nepúšťala, kŕčovito ju zvierala a plakala.
"Je mi to tak ľúto David, tak strašne ľúto." Vyjachtala zo seba. Priložila svoje pery k jeho ruke a pohľadom sa stretla s ním a len pokrútila hlavou. Ako strašne ho chcela pobozkať, dokázať mu, že by preňho naozaj ušla, no skôr než sa odhodlala, počula otvorenie dverí. Ani sa neobzrela a pustila mu ruku, pohľad mala nešťastne, ospravedlňujúco sklonený a pomaly sa postavila. Šla radšej dobrovoľne, vedela, že keby nešla dráb by znovu ublížil Davidovi.
Ani nevedela ako, ale bola vo vnútri, dvere sa za ňou zatvorili, alebo ich niekto zatvoril.
Zdvihla uplakaný pohľad na miestnosť. Dráb práve odchádzal a k nej pribehla jej slúžka s pohárom horúceho mlieka, na čo sa Salome usadavo rozplakala...

Ležel na zemi, oči měl zavřené. Tiše oddechoval, jakoby spal. A pokud něco vnímal, tak jen svět za svými víčky. V něm bylo všechno jinak. Zrovna utíkali rozkvetlou loukou a smáli se prostě jen z čiré radosti, že jsou spolu a jsou pryč. Bylo to krásné, ale nereálné.
Její studené dlaně a teplé slzy byly to, co ho vymanilo ze zajetí bezvědomí. Pomalu rozlepil oči. V ústech cítil chuť železité krve a on si ji poctivě vychutnával. Z roztrženého obočí mu crčela krev. Sevřel její ručku a pak se pokusil o úsměv. Díky prasklému rtu však dokázal vytvořit jen úšklebek. "Jsme venku...jsme volní." Odhodlal se, že se pokusí vstát. "Pojďme, Salome." Začal se nemotorně škrábat na kolena.

"Stačí..." šepkala... "dosť, dosť!" Vykríkla a vytrhla sa otcovi, alebo skôr... otec ju pustil. Skoro spadla na kolená, no podarilo sa jej vykročiť k Davidovi, oči ju pálili a nohy ako z olova. No než prišla k nemu, Glair ho zdvihol a s tým jeho škodoradostným úškrnom ho ťahal dozadu. Vedela, že ho nechá pred dverami pre služobníctvo. Konečne sa jej kolená podlomili a klesla na zem. Rozplakala sa, keď zacítila kroky. Kútikom oka videla otcove nohy. Zdvihla k nemu pohľad, pohľad plný hnevu a znechutenia a spravila to, čo nikdy v živote, odpľula mu na čižmy a v zápätí sklonila tvár aby sa vyhla facke, čo sa jej aj z časti podarilo.
Potom jeho kroky prešli naspäť ku stolu. Louis si pokojne sadol a dopil svoj čaj...
Plná hnevu prudko vstala a rozbehla sa chodbou. Otec sa ju nepokúsil zastaviť, vedela prečo. Toto mal byť zas trest pre ňu. Prebehla popri drábovi, ktorý sa vracal k pánovi po vykonaní svojej práce a Salome len ďalej prebehla cez kuchyňu ku dverám. Otvorila ich prudko a pohľad jej padol na Davida. Klesla k nemu na kolená a šeptom sa mu prihovárala, chytila jeho ruku do svojich dlaní a priložila si ju k tvári. Plakala a slzy jej stekali po lícach na jeho ruku.

Otevřel dveře a zastavil se. Jeho úlovek, tedy Salome, stála jako přikovaná a on se proto k ní na chvilku podíval, aby ji dodal síly k dalším krokům. Pryč z vězení. Když se pak otočil zase ke dveřím, něco se mihlo ve vzduchu a on ucítil bolest na své tváři. Než se vzpamatoval, už ležel na zemi a byl doslova lynčován nějakým neznámým mužem. Pažemi si kryl obličej, na více se nezmohl. V těch vteřinách, když na něj zrovna nedopadaly těžké údery, se pokusil vstát, ale další dobře mířená rána ho zase přibily k zemi. Prsty jej začaly brnět a na zádech ucítil to příjemné chvění. I přes tu bolest bylo tak výrazné a tak lákavé, že jen stěží odolával. Mohl tu udělat. Bylo by to tak snadné. Všechny slova měl připravená. Jen je vyslovit. Všechno zde vyhodit do vzduchu, zabít ty, kteří brání jejich snům. Ale byla tu Salome. A bylo zde taky něco mnohem horšího, než výprask on nějakého chlápka. Dobře to věděl a proto polkl tu nasládlou magickou chuť. Možná taky proto, že ten výprask mu vyháněl vědomí z těla a on pomalu usínal...

Salome tackavo nasledovala Davida. Neprítomne hľadela pod svoje nohy, len aby sa nemusela pozrieť na otca.
No keď sa blížili k dverám pokúsila sa ho zastaviť, vedela že to zašlo príliš ďaleko v otcovich očiach.
"Prosím, David, odíďte..." no nedopovedala. Otvoril dvere a v nich stál pre ňu veľmi dobre známy Glair. Otcov poskok.
Pokúsila sa Davida znovu odtiahnuť no len potichu hlesla, keď ju otec príliš silno chytil za zápästie. Otočila k nemu pohľad, vydesený pohľad do jeho zúrivej tváre. Začalo sa to ako sen, a opäť to končí ako nočná mora, nevedela ako rýchlo, kedy, no jej otec ju držal pri sebe a ona sa môže len bezmocne pozerať cez svoje slzy ako otcov poskok bije Davida, ktorý vlastne ani nedostal šancu zareagovať.

V Davidovi to vřelo. A ani chladná dlaň, která svírala jeho ruku, ho nemohla vytrhnout z jeho ráže. Pohlédl na Salome a posléze pohlédl do očí jejímu otci. Pak beze slova vyrazil ke dveřím, ruku děvčete však nepustil...

Salome len bezmocne sledovala čo David robí. Keď sa jej dotkol, znovu ju navštívilo to príjemne chvenie a ruku mu jemne stisla, no prosebne naňho hľadela a v duchu žiadala, nech prestane, ak je mu život milý.
Louis sa rozzúril. Vzal do ruky prsteň, zovrel ho v pästi a postavil sa pred Davida, mohli byť rovnako vysoký.
"Ako sa opovažujete prísť do môjho domu, obťažovať moju rodinu a hanobiť meno snúbenca mojej dcéry? Opustte láskavo môj dom a opustte ho sám." To nebol hnev to bola zúrivosť a Salome sa bála a stále Davida v duchu prosila.
"Moja dcéra nikam ísť nechce." Loius pozrel na Salome. Čakal ako vždy, že Salome len prikývne, no nestalo sa tak. Namiesto toho od neho odvrátila tvár. Mačkala Davidovi ruku, ak toto skončí zle, bude to krutý trest.

On se směje. Výtečně. Ale co jiného měl očekávat..?
"Zásnuby nic neznamenají. Ne pro ni." Přešel k ní, vzal do dlaní její něžnou ručku a prsten jí z prstu trochu surově sundal. Pak ho hodil otci do klína. "Vaší dceři mám co nabídnout. Mnohem více, než si Vy vůbec dovedete představit. Pane Rosarie. Půjde se mnou a dostane život takový, jaký si zaslouží, jaký si přeje."

Salome neveriacky zdvihla pohľad a pozrela na Davida. Čo to robí?! Sam na seba pletie lano...
No Louis sa od srdca rozosmial, prečo od srdca? Takto pobavene ho Salome ešte smiať sa nepočula.
"A to myslíte vážne pane? Lebo takýto dobrý vtip... som už dlho nepočul." No posledné slová už nezneli priateľsky.
"Moja dcéra je už zasnúbená. A myslím si, že by ste je nemal čo ponúknuť Monsieur Didiér." posmešne sa naňho Louis uškrnul.

"Přišel jsem si pro Vaši dceru." Dopnul knoflíky na svém fraku. Věděl, že tohle není rozhovor, ale válka dvou mužských duší a on to nehodlal dále prodlužovat. "I pro jejího koně." Dodal, aby toho nebylo málo.

"Takých nepoznám." Odvrkol Louis tomu chlapcovi a pozrel na Salome.
"Je to jeden z tých..."Nedopovedal. Salome veľmi dobre vedela čo myslí. Pokrútila hlavou na protest, aj keď vedela, že je to jedno, otec si to vyloží ako on bude chcieť.
"Vraj ste sa spoznal z našou dcérenkou v nejakom parku." Louis sa obrátil znovu na Davida.
"Pre tvojho koňa si zajtra príde pán Binet. Ponúkol mi zaň vcelku slušnú cenu." Povedal Louis akoby mimochodom a obrátil sa na Salome.
Akurát si priložila šálku k perám, keď ju jej prsty pustili a šáločka spadla na jej nohy a čajom nasiakla zelenkavá látka, ktorá stmavla.
Louis ignorujúc tento moment ďalej spovedal Davida.
"Pochádzate z Paríža? A v akej časti bývate? Na čo ste prišiel za mojou dcérou?"

David hleděl na toho samolibého muže. Tak to byl ten slavný otec..? Dobře. "Jmenuji se David Baptista Didiér." Řekl trpce a dále ho propaloval pohledem.

Ostala stáť. Zamyslela sa. Ak ju niekto zastaví, ak ju niekto uvidí, bála sa. Hľadela na Davida mlčky, ako keby dúfala, že tá chvíľa ubehne bez toho aby sa stala.
"Nebude lepšie, jednoducho ísť? Nemyslím, že je dobrý..." No ozvalo sa zaklopanie. A známe zakašlanie. Salome zbledla na smrť a pomaly si sadla. Bez pozvania sa otvorili dvere a do salónika vošiel vyšší muž, mal červené oči a nie práve spokojný výraz. Na sebe mal svoj klasický tmavo zelený oblek prešívaný striebornou niťou.
"Ským to máme tú česť? Dcérka nepredstavíš nás? To je smutné, že vlastnému otcovi zatajuješ takú návštevu."
Louisov hlas znel chrapľavo, podráždene. Svoj zrak uprel na Davida a znovu bez zavolania si tam k nim sadol a každému dolial čaj.
Salome sa značne triasli ruky, keď si brala podšálku, ani na jedného z nich nepozrela.

Už dávno byl rozhodnut. Vlastně ne...necelý půlden byl rozhodnut, že to tak chce. Nehodlal však mít další řeči, nehodlal se dále rozplývat. Nadešel čas. "Jděte si sbalit věci." Skoro přikázal a znova usrkl z šálku. Přitom stále sledoval její tvář...

Usmievala sa, keď rozprával, znelo to všetko krásne a pri zmienke o vyzliekaní sa jemne začervenala. Zhlboka vydýchla a postavila sa.
"Môj otec nás bude hľadať, nenechá ma len tak zmiznúť a so mnou aj početné množstvo zlata, ale ja som si všetkého čo sa stane ak nás nájde, vedomá, ste ochotný aj Vy? Trest by bol krutý hlavne pre Vás David. Ak áno, tak ma z tadiaľto zoberte prosím.." Sklonila tvár. Dlane spojila a držala ich pred telom, vyzneli prosebne.

"On Vás udeřil, Salome?" David si založil ruce, aby nebylo vidět, že jeho dlaně sevřely se v pěsti. "Pojďte, odejdeme odsud. Nikoho se nebudeme ptát na svolení. Prostě půjdeme. Je to přeci náš život. Můj, Váš...jsme svobodní, máme jej žít, jak si sami zvolíme." Mluvil snově David. "A pokud si budete přát, až odejdeme, tento nepřirozený kostým si sundám." Pousmál se a když si uvědomil, jak to mohlo vyznít, trochu se zastyděl někde tam uvnitř, ale nedal to na sobě znát.

Pousmiala sa. Napila sa.
"Ako by sme z tadiaľto len mohli odísť, ako by som mohla ja. Keď som prišla domov, otec už na mňa čakal, bol rozzúrený, až tak, že ma udrel. Zakázal mi opúšťať dom, nemôžem chodiť ani len do stajní, na balkón." Usmiala sa, celé to bolo trochu smiešne.
"A priznávam, že sa ho bojím." Sklonila tvár a zahľadela sa do šálky. Rozhodla sa zmeniť tému.
"Toto zbohatlícke oblečenie Vám pristane, David." Usmiala sa naňho.
"Aj keď v ňom pre mňa vyzeráte neprirodzene."

"Právě proto jsem přišel." Řekl jen a konečně si usrkl z oslazeného čaje a jen pokrčil rameny. "Stále mi uniká to kouzlo..."